D7: V nulovým bodě, plus týden

Za necelou hodinu a půl to bude týden, co přišla M. na svět. Před týdnem touhle dobou jsem ještě ležela na porodním gauči, v opiátovým rauši, odpočívala mezi kontrakcemi a učila se uvolnit, když přicházely. Všechno bylo úplně jinak, než jsem chtěla a ve výsledku je to úplně šumák, protože to dopadlo, jak to dopadlo: Skvěle, i přes všechny obavy personálu z její velikosti. M. se narodila rychle, já jsem si to oddřela. Bolest nebo vydaná energie jsou pojmy z jinýho světa, tohle mi nikdo nevezme. Vyplatila se moje tvrdohlavost, moje vnitřní síla, moje příprava. Obě porodní asistentky, co byly u porodu, potvrdily, že nebýt mě a toho, jak moc jsem tlačila, byly by intervence, byly by problémy -- a určitě bych neměla teď pocit, že jsem superžena. (It goes both ways -- nebýt jich a skvělýho vedení, nápodobně.) 

Porodila jsem svoji čtyřkilovou dceru bez nástřihu, bez kleští. Byla omotaná šňůrou a trvalo o pár vteřin dýl, než se nadechla, ale daly jsme to. Po patnácti minutách mi už visela na prsu -- co se týče vztahu k jídlu, rozhodně je po nás. 

Superžena aktuálně nejsem, bejt doma s miminkem je záhul, ale nějak to dáváme. Muž je boží. Zatím si blog nechávám, uvidíme, jestli bude čas a síla psát. A dějou se další velký věci.