D20: Oh my heart, oh my heart

V jedný z nejhezčích vilovejch čtvrtí v Praze je dům a před ním roste jedna z nejhezčích magnólií v Praze. 

Dům je už pět let opuštěnej. Zarůstá vistárií. Má na štítě fresky a letopočet 1910. 

Už se mi nezdávaj sny, jako se mi zdávaly, roky a roky, potom, co jsem odešla, a že je to let, že se blíží tornádo, bouře, povodeň, ufouni, a dům je v ohrožení. A my s ním. Skoro vždycky byla noc. Občas přišel o zeď. Nedefinovatelnej pocit ohrožení, možná propojitelnej s nedefinovatelným pocitem nejistoty, kdo jsem v naší rodině. 

Sen, kterej se mi zdál někdy v sedmi letech, a pamatuju si ho dodnes. Na verandě stojí moje prateta Jiřina. Na verandě musíme bejt opatrný, je to přeci vysoko. Prateta přepadne přes zábradlí a na zem dopadne jen hromádka kostí. Blíží se všežeroucí oheň, konec světa. Zničí všechno, ale nenechá po sobě spálenou zem. Na ulici před domem je místo asfaltu pole, a já, která jsem jediná přežila tuhle katastrofu, získávám božský schopnosti obnovit, co bude potřeba. Co si vyberu? Probouzím se. 

Můj rodný dům. This is my hometown. 

Prodal se, protože v určitým okamžiku nebyl nikdo, kdo by tam v budoucnu žil. Tři ze čtyř dědiců v zahraničí, čtvrtej marnej. Prodal se někomu, kdo slíbil, že se o něj bude starat. Ale přišel covid, tahanice se sousedy o stavební povolení. Zanedbání péče. Nechává se tam chřadnout a mně to láme srdce. Snad, snad na jaře -- 

Když jsem tam byla naposledy, byl vyklizenej. Mohlo být léto 2020, přijela jsem zrovna z Barcelony, procházela prostory, který jsem nikdy neviděla prázdný, a usedavě brečela. Už se tam nikdy dokud nebude opravenej nepodívám. Zatáčeli jsme tuhle přes Strahov a podél stadionu, a ve mně hrklo -- kdybychom uhnuli na druhou stranu, nezbyde, než projet okolo. Dům bez duše, mrtvý tělo. Čím byl, je pryč, zbyla jen skořápka. Která se pomalu sype. Chápu, že čas běží. Chápu, že život jde dál. Ale truchlím. 

Nechci to vědět. Nechci to vidět. 

Naše kouzelná zahrada. Na magnólii jsme sedávaly s Londýňankou. Na její listy jsme psaly, koho z Beatles milujeme (George, samozřejmě). Uměla jsem vylízt na každej strom. Doteď mám časoprostorovou disproporci, kdy zahradu, která se dá přejít pár kroky, vnímám pohledem tříletýho dítěte -- obří, nekonečnou, tajemnou. Kanálek za magnolií, kam jsme chodili čůrat. Plot, po kterým jsem chodila, s pofidérní podporou březovejch větviček. Bříza, meruňka na trávníku, hruška křivice a další stromy zmizely dávno předtím. Máma chce zajet vykopat broskev, co před ním roste. Už odvezla, kytku po kytce, většinu zahrady. Už kvete jinde. 

Je to pryč. Genius loci, slepá ulice, která má deset čísel a jedno áčko. Čtyři domy jsou prodaný, jeden strženej, v jednom žijou bezdomovci. Udělat místo - něčemu novýmu? Developerům a megalomanskejm projektům. Nikdy nemělo smysl snažit se chtít zůstat. Roztříštěnost minulosti, dědictví, který nám umožňuje žít teď. Dům bylo to jediný, co komunisti rodině nechali. Tak akorát malej, aby se ještě nevyvlastnil, ale dost velkej, aby v něm nuceně žilo mnohem víc lidí, než když patřil panu radovi za první republiky.

Co s tím? 

Zasadit vistárii na terasu, a nechat ji pnout. Aby se vinula dolů a omamně voněla. Žít.