D15: Hrdinský questy

Zatím jsem sama šla ven s kočárem jednou. Byl to ultimátní fail, pokud teda nebylo cílem oznámit celým Chabrům, že máme dítě. Zkouška sirén, opět. Zároveň si nejsem jistá, že řev nesouvisel s tím, že jsem jí chudince nedala ponožky, takže máchala v zavinovačce holejma nohama. Byl to jeden z těch teplejch dnů, ale stejně. Vracela jsem se poražená s dítětem v náručí, tlačíc kočár jednou rukou, ubrečený obě. Následně mi drahá usnula v náručí v křesle a já se tři hodiny bála pohnout. Myslím, že sama s M. půjdu ven příště cca až jí bude 18. 

Poslední dvě noci jsme aplikovali co-sleeping. Moje obavy, že nám postel bude malá, se nenaplňují. Zjevně mám její velikost trochu zkreslenou tím, kolik místa jsem poslední měsíce zabírala já sama. A M. velikost mám taky zkreslenou, teprve na společnejch fotkách vidím, jak je malinkatá. Teď mi spí v šátku, ale "wake windows" jsou zatím scream windows. Já jsem se nějak obrnila, ale muže to drtí. Nicméně spát v jedný posteli je fajn. Když se proberu, vidím ji hned před sebou, což je uklidňující. Snáz se mi usíná. Zvykám si na přerušovanej spánek. Včera i dnes jsem relativně svěží. Což je mi celkem tak akorát k tomu, abych scream windows přežila s příčetnou hlavou. A pak teda k papírování a psaní. Z nás dvou je aktuálně PPD blíž muž, tak se snažím dělat všechno proto, aby tomu tak nebylo. Byl tu jeden moment, ten den, co jsem šla ven s kočárem, kdy jsem se o něj fakt bála. Kdy vypadal tak zlomeně, že mě to málem rozbilo taky. 

Návštěvy jsou fajn, je fajn vylejt, co se mi honí hlavou. Aktuálně smutek za roky, kdy jsme mohli bejt spolu a nebyli. Nejde to změřit ani pojmenovat, a už vůbec ne napravit. Co se stalo, dává smysl přesně tak, jak se to stalo. Listovala jsem svým nejstarším blogem ve snaze najít nějakej záznam o tom, jak jsme si v roce 2011, v listopadu, 14 let před M., před mým tehdejším domem na Pankráci dali první pusu. Abychom se rozešli a ještě dvakrát dali dohromady, a pak jsem zmizela v Berlíně. Oba jsme se museli stát, kým jsme teď, a je to tak dobrý, že bych neměnila nic za nic, ale i tak. Záznamy jsou velice mlhavý; mezi řádky cítím strach, že to nedopadne. Ale dalo by se to převyprávět jako hrdinskej quest, na kterej jsme se oba museli vydat, abychom byli hodný toho, co je teď. Stohlavý saně úzkostí a pochyb, který jsem pobíjela a který pobíjely mě. Devatero hor, řek a v případě Berlína placek. Svůdci napravo a nalevo, špatný volby. Poznat sám sebe. V Nikdykde je scéna (mám tu knihu ráda, navzdory všemu), kde hlavní hrdina najde v kapse kamínek a připomene si, kdy a kde a s kým ho našel. Mám pocit, že takovej kamínek v podobě milionu artefaktů společnejch cest jsem měla vždycky, ale nechápala jeho hodnotu. Ale co je důležité, je očím neviditelné, že, pokud mám sáhnout po nějakým opravdu velkým klišé. Mám tě ráda -- jako sůl, kterou slíbávám M. z očí, když moc pláče. A tak jsme tady, hrdina a hrdinka, co si láskyplně povídají o barvě hoven našeho dítěte. Zvláštní, ten pocit, že jsem tě milovala tak dávno před tím, než jsem to věděla, za což můžeme poděkovat Tyfové D. Dvě největší uvědomění mýho života mi přišly v horečkách. Tohle, a to, že tohohle drobečka máme chtít. 

Chtěla bych psát tak, jak jsem psávala. I teď mi to přijde krásný a poetický. Bylo to snadný, psát o tom, jak nevím, co se sebou. Noci plný vína a tance. Záblesky, vztahy, ztracenost, hledání, odrážení se v dešti, sněhu, mlze, i slunci. Láska k létu. I proto sem píšu, byť je to neučesaný, třeba se to začne učesávat, když to budu dělat dost často. Zatím aspoň guest post u Margit a Barči, na ten celkem hrdá jsem.