Třicátý osmý týden: Mizení

Strach je blbej. Všechny ty poučky z kurzu, který zněly tak jednoduše, dokud nebyl porod za rohem, najednou nabývaj extra platnosti. Strachem si nepomůžu. Je to nepřenositelný, praví K., matka tří dětí, ale hlavně si to užij. Naštěstí, i když se to strašně rychle blíží, jsem furt tak trochu v mlze. Konkrétní věci a úkoly zvládám, dokonce se zítra chystáme do hor, ach. Nenechat si čas moc přemýšlet je základ. 

Seděli jsme včera v oblíbeným baru. Přijdu si poněkud vygumovaná. Debaty o AI apod jsem stíhala jen tak tak. A bude hůř. Mám pocit, že za poslední roky mě hrozně moc věcí přestalo zajímat do hloubky. Že to není zdaleka jen těhotenstvím. Plus jsem si olizováním whisky pojebala žáhu, takže se cpu Rennie. 

V sobotu jsme tu měly s dulou malej předporodní rituál. Abych řekla pravdu, připravenější se necítím, i když některý věci byly poměrně silný. Ale zvednout se včera před půlnocí z místa, kde jsem za posledních 15 let zažila tolik věcí, oslav, silvestrů, emocí, z místa, který mám naprosto spojený s mužem a Skotskem, where everybody knows your name, ještě s výhledem na asi opravdový konec -- nechat tam ostatní sedět a odejít, to byl přechodovej rituál jak vínko. Prostě tak -- zmizet do noci, měsíc nad hlavou, povídat si s Uzbekem lámanou češtinou a před usnutím číst Honzlovou. 

A zatím letí čas, včera kontrola v 38. týdnu, naplánována na 39. týden, nezastavitelně. Něco je furt stejný -- nacházím se někde mezi lehkým popřením závažnosti toho, co nás čeká, opatrným, ale intenzivním těšením, a no, naprostou hrůzou, jak bude všechno jinak. (Čemuž se dokážu trochu smát. Humor je hrozně velká pomoc, a snažím se si někam do mozku vyrejt, že se můžu smát, i když mi do smíchu nebude furt.) Nejvíc toho vymyslím nad ránem, když nespím. Tehdy mám nejlepší vhled do toho, jak mi je a píšu nejvýstižnější maily sestře. Ale taky jsem zahlcená vším, co bych měla vědět. Přečetla jsem toho tolik. Tolik jsem viděla videí. A nepamatuju si nic. Vidím se jako někoho, kdo zoufale kouká na ležící dítě a hledá na instagramu video, jak ho zvednout nebo přebalit. (Kecám, ale jen trochu.)

Celý těhotenství se trochu nacházím v mnoha časovejch rovinách zároveň. Čas mi vždycky trochu splýval, silný věci, co se staly dávno, pro mě bývaly aktuální. Až poslední dobou se mi to daří trochu filtrovat. Ať už je to těhotenstvím, vztahem, věkem, jsem ráda, že nežiju ty další roviny. Pustila jsem toho hodně, zejména pak hodně mužů, co mi strašili v hlavě. Několika bych chtěla napsat, že vím, že jsem jim ublížila svojí rozpolceností, ale asi je jednodušší zůstat v jejich životě zloduchem. Ale přemejšlím i nad tím, kým jsem byla a kým jsem teď. S. říkala, že na mě myslí jako na tu holku, co poznala (bylo mi o dvacet míň než teď, i ten měsíc sedí, když jsme chodili pít do toho baru u Krymský a poslouchali The Killers, a byla zima, jaký už nebejvaj.) Ono to celý dává smysl -- z milionu časovejch os jsem si nakonec vybrala tuhle. Ale stejně přemejšlím, kam se poděla ta impulzivní holka. Chybí mi, i když byla chvílema dost sebedestruktivní. Půjčila bych si od ní trochu nadhledu. K tomu, abych se cítila dobře a ukotveně nepotřebuju sebe, potřebuju lidi, to bylo včera víc než jasný.