Třicátý třetí týden: Countdown

Patří porodní přání do složky Cesty, Projekty, nebo Životopisy? 

Od minulý středy jsem na "mateřský" -- tedy, nechodím do práce. To se nerovná nepracuju, naopak. Pracuju, lámu si hlavu s aktuálním, nelehkým zadáním, dokud mi to mozek zvládá. (Jak kdy.)

Od minulý středy taky odškrtávám přípravný boxíky. Porodní přání. Taška do porodnice. Sejít se s dulou. Napsat PA. Objednat na Alze všechno možný i nemožný. V něčem je to uklidňující. Iluze kontroly. Nakoupila jsem si kojící* oblečení na Bonprix, koupila jsem si krásnej šperk, miminku jsem objevila krabici dřevěnejch kostek na vinted (nejlepší hračky), objevila jsem český zdroje pro BLW. Přestože mě algoritmy na insta spíš serou, sem tam mi podstrčí zajímavej a poučnej obsah. 

Na duševní rovině jsem si opracovala pár věcí. 

Onen 💩 incident, co jsem tu nedávno zmiňovala. Katalogizace sebe sama a pochopení. Vím, že někdy nějak působím, vím, že to může lidi odradit, vím, že mám sama sklony bejt přehnaně kritická, vidět věci černobíle -- tohle je dobrej push to dělat míň. Laskavost, především k sobě. A check-in sama se sebou v konverzacích s okolím, jestli nejedu moc sobeckou lajnu jen proto, že mě někdo poslouchá. 

Měla jsem pár opatrnejch konverzací se sestrou. Máminý poznámky (naposled na téma čtyřslabičný jméno -- jo, kdyby věděla, že to budou jména dvě). 

Další, co se snažím, je víc vnímat muže. Myslím, že to děláme oba. Nedávno vynalezl surprise hug, při kterým mě obejme zezadu, když to nečekám, je to magic. Samozřejmě mám strach, jaký budem, až budem rodiče, v tom prvním nejtěžším roce. Co si udržíme, o co budeme bojovat. 

Pak tu jsou furt všechny strachy. Chvíli jsem si říkala, že je přijmu, protože dávají smysl. Nic takhle velkýho asi nezažiju. Je jen určitej level, do kterýho se dokážu připravit, jen určitý množství věcí, který si dokážu představit. Nejde to jinak, než se s tím smířit. Přijmout, že to přijde, že přijdou nehezký emoce. Což se nedělá úplně snadno třeba ve chvíli, kdy se kocour neustále meje a nahlas u toho mlaská a já to nevydržím a vyháním ho. Jasně, třeba budou fungovat hormony. A třeba taky ne. 

Jenže. Byly volby a já sedím na švédštině a nesmím myslet, protože se mi začne chtít brečet. To, co se děje teď, mi přijde jako takovej pomalej pád, jako když v určitejch hrách vlezete na kluzkej povrch a pak nemáte vliv na nic. Clutching at straws. 

Takže na jednu stranu sice koukáme na konkrétní dům, na druhou stranu si opět rovnám hlavě, kde jsou ty hranice, který mě donutí, no, překročit hranice. Život je obecně nejistej, že. Volební večer jsme strávili s mými a mužovými rodiči, což bylo v zásadě moc fajn. Občas mám skoro pocit, že někam patřím. Stejně jako když jsem dneska byla v práci na handoveru svojí poslední dokumentace. Zmítají mnou rozpory -- přijmout to, odstěhovat se na Vysočinu a patřit ještě víc, nebo utéct, odstěhovat se do lesů, odstěhovat se na druhej konec světa. Emigrovat vnitřně s tím, že tím dítěti výrazně zhorším start do života (tohle začíná být silnej hlas).

Mohla bych si to rozebrat na kousíčky a třeba něco objevit. V přímým protikladu s touhou prostě bejt. Když ze svýho života aspoň dočasně vyndám ambice a touhy, budu moct fungovat s miminkem? Když vím, kde mám mezery? (Konečně jsem se v ADHD skupině zeptala, jak ženy, co trpí na sensory overload, zvládají mateřství. Results pending.) 

Třeba to bude v lecčems naopak. Mám možná pár vlastností, na který spoléhám. Schopnost analyzovat příčiny a následky. Naprosto shameless schopnost říct si o pomoc, hledat rady, neztratit se v očekávání, že to musí být nějak, ptát se na sebevětší blbosti. Schopnost přijmout mód, ve kterým neplatí starý pravidla. Schopnost neřešit, co si kdo pomyslí, když budu uspávat řvoucí dítě se sluchátkama s metalem na uších. Jediný, co nechci, je napáchat škody na něm, nějak to strašlivě celý zvorat. Schopnost vytvářet vzájemnosti s lidma. Resourcefulness. Snad, snad to bude stačit.

* Pokud jste dočetli až sem, lingvistické okénko. Hasicí/hasící atd mi vždycky dělalo problémy a pochopila jsem to teprve nedávno, kdy jsem si začala všímat, že v tom skutečně existuje logika. Nicméně zjevně nejde být kojicí. Ani kojící šaty nevyčkávají na příležitost, až se s jejich pomocí bude kojit. Vítejte u mě v hlavě.