Dvacátý šestý týden: Uncomfortably unnumb

Sedím na dalším milestonu, těhotenský cukrovce. Hraniční hodnota pro přijetí k testu je 5,8. Měla jsem 5,8. Asi jsem neměla limit "nejezte po 22. hodině" brát jako "najíst se v deset večer, abych měla hlad co nejmíň". Prej se rozvrkočí dítě. Už si všimlo. Výsledek: Krom mírně zvýšený počáteční hodnoty (duh) v normě. 

Zatím bych celý těhotenství popsala jako surprisingly uneventful. (Doufám, že si nepřivolávám tu cukrovku, dr se na to furt chce ještě podívat). Je těžký sepsat jak mi je. Je těžký na to i myslet. Já, celoživotní grafoman. Je to jiný. Jiný než předtím a jiný než čekám. Často se mi nechce mezi lidi. Často mi to nemyslí. Věci, co zažívám jsou buď obyčejně nudný, nebo neobyčejně soukromý. První kopnutí, který cítil i muž. 

Dostala jsem od táty naskenovaný desítky fotek z mýho a pak sestřina dětství. Je to vlastně hrozně dojemný svědectví doby. Černobílý fotky, vyvolávali jsme je spolu. Je v tom smíření, pochopení, jaká jsem byla. S odstupem doby se hodnotím jako hezký, živý, veselý dítě, na fotkách se směju nebo ksichtím. Sbližuje mě to i s tím tvorem, co ve mně roste, zapřísahám se, že některý chyby neudělám... zatímco udělám jiný, nepochybně. Ale vidět na fotkách, že mě máma měla ráda, že se naši měli rádi, že jsem do svých dvou let vyrůstala v domě plným dětí... Přemýšlím hodně nad tím, kým se stali oni a kým jsem se stala já, nad nevyhnutelností času. Nad vědomím. "To jsem já". Dělám totéž, co tehdy oni, vědomě se rozhoduju přivést na svět člověka, co se ve mně mele. A stejně je to tak jiná doba. Doba analogová. Nostalgická. Zažít ten přerod. Možná naposled zažít pocit, že člověk vítá nový technologie s radostí a zvědavostí. Změnila se doba nebo technologie? Nebo já? 

Bojuju s depresema. Dneska je to dobrý. Včera to bylo dobrý. Předtím pár dní ne. Jsem ráda, že mám dostupnou pomoc na dosah. Svět mě drtí, a to fest. Často mi všechno přijde marný. Děsím se voleb, děsím se širších kontextů. Svět, do kterýho nechci přivést dceru. Svět, do kterýho nechci přivést syna. Je mi smutno. Je mi zle -- z přislíbený naděje, který jsem byla ještě před pár lety ochotná věřit. Tomu, že přece většinově chceme lepší svět. Teď je nesmírně bolestný zjišťovat, že tzv. staré pořádky přitahují lidi. Přitahují bílýho hetero muže. Chápat souvislosti bolí. Jestli se vyskytnu u našich ve chvíli, kdy mě to nebude drtit tolik, zeptám se, jak to vnímali oni. Měli pocit, že přivádějí dítě do světa, kterej se zlepšuje? Měli radost, když přišla revoluce? 

Součástí toho všeho je konfrontace s tím, kdo jsem já. S vlastní neurodivergencí. S vlastníma pochybama. Unfit for this world. Co dokážu předat, jestli vůbec něco? 

Myslela jsem si, že se o sebe umím postarat, když jsem ještě věřila, že (ehm, já vím), hlavní je vydělat peníze. Ale nejenže mi herní trh podtrhl koberec pod nohama. Svět, kterej hrozí, nevyužije mých patnáct let herních zkušeností tak, jako moje aktuální práce, kde se ten lepší svět (more or less) snažíme vytvářet. Svět ve kterým mý asociální chování nic dobrýho nepřinese -- jen jsem měla šanci se desítky let schovávat za komfort doby. Něco z toho je paranoia, jak jsem si ověřila, když jsem se rozepsala na téma vlastní strachy. Něco z toho je paralýza. Něco z toho je ten křehoučkej povrch, kterej mě aktuálně od vlastních emocí dělí. 

Má to protiváhu -- stačí myslet na dítě, a leccos z toho ustoupí. Díky tělo, díky hormony. Nebo nedíky. Radost i propad jsou na dosah ruky. 

Těhotenskej mindfulness v době, která hrozí koncem světa, téměř neexistuje. Pilíře: Hnízdění. Špajz potřebuje přerovnat, oblečky vytřídit. Hudba. Zapsala jsem se na hodiny zpěvu. Hudba je moje celoživotní radost, ač ji moc neovládám. Mám celej playlist pro miminko -- o tom chci napsat zvlášť. Humans. Komunity úplně nemám. Některý se rozpadly samy, z jinejch jsem se odstěhovala. Nejlíp je mi v tomhle ohledu v Berlíně, ale asi je to hlavně tím, jak se ještě nedávno naše kontexty překrývaly, dokud jsem byla single. A tím, že je to místo, kde se lidi schází a mají k sobě blízko. Tady mám hlavně online komunity. Doufám, že to dokážu změnit. Buď tady, nebo někde jinde.

Jinde. Should we stay or should we go? Jak chápu líp, že nikde jinde na světě nebudu mít rodnej jazyk a nebudu prorostlá stejnou kulturou jako všichni ostatní (for better or worse), tak taky touhle zemí tak trochu trpím. Znám ji příliš dobře. Vracela jsem se s Barcelony nadšená po posledních volbách. Připravená věci měnit, angažovat se. Za uplynulý čtyři roky jsem většinu týhle víry ztratila, a není to jen algoritmy socsítí. Není mi tu dobře. Cejtím nastupující marast -- do jaký míry připomínající minulej režim se ještě ukáže, ale jeho stíny jsou okolo tušit, to za paranoiu nepovažuju. Čtvrtek pilíř je víra, víra v nás, že si poradíme, že uděláme správný rozhodnutí. Muž sám teď zmínil, že možná má smysl počkat na volby a pak řešit baráky. Mám v něm oporu, ale třeba o mejch depresích neví. Zatím mi to nepřišlo vhodný ho tím děsit. Zatím to dávám...