Dvacátý sedmý týden: "To bude dobrý"

Posledních pár týdnů jako by se ze mě loupala minulost po slupkách. Jako cibule. Nedělala jsem žádnej cílenej rituál, netančila jsem za úplňku. Čím teď trávím čas, jsou dvě knihy -- Expecting better a First time parent -- přemýšlením o porodu a o tom, co přijde po něm. Slovy oblíbený písničky: What else is there. Střídavě přemýšlím o porodu, o PPD, o výchově, o krmení, o všem. Nezbláznila jsem se, protože nemám moc dobrou nebo přesnou představivost. A protože o tom mluvím. A protože to všichni přežili a bude to dobrý, jak říkává můj berlínský kamarád. It will all be fine. 

Nejsilnější emocí je fakt těžko vypověditelná vděčnost. Převážně za mého drahého. Občas si v hlavě sepisuju sliby pro svatební obřad, a ten výčet je fakt nekonečnej. Vlastně asi nejvíc ze všeho si vážím toho, že nemá to otravný mužský ego, co tolik jinejch. Nevnímá mužský a ženský práce. Nemá pocit, že by nemohl udělat x, zatímco sedím vyčerpaně v křesle a hraju hru. Otočili jsme se ve Švédsku -- když ho vezmu na večírek, kde se především podávají krevety, který nejí, nepředhazuje mi to, nechá mě koupit mu pěknou košili a soustředí se na to, abych měla všechno, co potřebuju. (Což je samozřejmě někdy moc, protože moje nezávislost se nesklepává tak snadno.) Vedle něj se rozemílá i moje ego, který nebejvalo, co si budem, úplně malý. Naše miminko nemůže mít lepší setup do života -- i když samozřejmě my oba jsme si sami sebe opracovávali dlouhý roky, než jsme se dostali až sem. 

Tohle všechno je hrozně hezký a najela jsem na mód, kde na to myslím pořád. Je to druh sebeobrany. Proti zahlcení prací, proti strachům. Jednu z rolí v tomhle přerodu hraje i moje sestra a ty její horší vlastnosti. Mám možnost vybrat si mezi malicherností a pozitivním postojem, kterej zahrnuje právě vděk. Nejen za muže, i za sebe sama, svoji hrdost, práci, etc. 

Jsem těhotná, křičím do kuchyně, když mi muž maže housku a já podle zvuku poznám, že si nevzal to správný máslo. (Jak? Škrabe zbytky z krabičky trochu slanýho švédského másla, zatímco hodně slaný, čerstvě dovezený, čeká v lednici). Hodně se poslední dny smějeme. Tahle rodinná jednotka aktuálně funguje na jedničku s hvězdičkou. Mělo by smysl užívat si to míň při vědomí, že to není napořád? Furt mi úplně nejde brát to, že teď je to dobrý, jako dobrý. Whatifs and whatnot. Nicméně, uvědomuju si to, píšu si to. Píšu si, že je důležitý smát se na miminko. I pokud budu mít pocit, že bych neměla s dítětem v náručí chodit na balkon. (True story, vyprávěla kamarádka. PPD je svině). Předat tohle. Předávat tohle. Mno, lezu z obláčku a jdu se vnořit do práce.