Dvacátý čtvrtý týden: Problémy prvního světa

Baby má velikost melounu a má se dobře. Mele se, ale nemele se ráno, je to sova po nás. Třeba to vydrží. 

Emoce. Furt si to chci nějak zaznamenat, ale co přesně? Že si přijdu furt jako já, i když se občas nezřízeně dojímám? Že je mi neskutečně těžko ze stavu světa? Že jsem neskutečně vděčná za všechno, co teď je? Muž se včera v opilosti přiznal, ze místo práce koukal půl hodiny na obrázek z posledního ultrazvuku. Za něj nejvíc. Za milion drobností, který mě udržujou ve víře v lidstvo. Protiváha. Vždycky jsem si přála větší rodinu, a mám tu jeho. Tak jako Londýňanka o něm řekla, že je "good idea for me", stejně mi včera říkali jeho příbuzní, jak jsem ho proměnila. Moje extrovertní já je rádo středem pozornosti, a užívá si gratulace, otázky i doteky. 

Těhotenství mi zpřesňuje intuici. Lidi se ozývají, když na ně myslím. Jsem s něčím ve spojení a je to hezký, nový. Víra, tu potřebuju, protože ta hrozná cynická bezmoc, co mě ze stavu světa popadá, jinak nemá moc protilátek. 

Mimo tenhle update řešíme takovou drobnost. Kde žít. Problém prvního světa to je naprosto bezpochyby. Něco z rodiny, něco hypotéka = krásnej barák in the middle of nowhere, nebo ruina v Praze. Hledáme už rok. Testujeme, co se nám líbí, co je za hranou. Viděli jsme hodně ruin a občas něco celkem pěknýho. Ale problém jsem já. Celoživotní Pražák. Location location location. Vedou strachy: Z izolace. Ze změn. Ze špatný volby. Nedokážu se, doslova, pohnout z místa. 

Tíha tak velkýho rozhodnutí je pro mě drtivá. Co když si vybereme špatně? Co když si vybereme dobře -- a po volbách tu v lepším případě nebudeme chtít být? V horším přijde válka? Vím, že s takovou nejistotou se nedá dělat nic, nedá se žít. Nebo plánovat rodinu. Ale bebe si nás vybralo, a to pěkně rychle. Takže jsme tady a teď. Ale dokud nemáme dům, jsme mobilní, nemáme celoživotní úspory navázaný na zem, který nevěřím. (A, upřímně, nevěřím ničemu. Ale je to přece ono "rozumný rozhodnutí" neplatit nájem, pokud máme jinou možnost.)

Nevím si se sebou rady a nějak nepomáhá nic. Představovat si ideální variantu, a hledat, co se jí přiblíží. A tak to rozebírám. Co jsou non-negotiables. Chtěli bychom oba bydlet ve vlastním. I když to tu máme rádi a mohli bychom tu žít další roky. Dolní Chabry, cha. Ještě před rokem a půl jsem netušila, že existujou. Jeli jsme tehdy tágem od našich přes celou Prahu. A teď, zvykla jsem si. I když bych spoustu věcí udělala jinak, jak už to bejvá. 

Nevěřím si. Procházím sreality podobně jako bych si vybírala partnera na seznamce. Ani jedno není nijak uspokojivý. Kompromisy jsou příliš velký. Zúzkostňuje mě všechno. Domy na hlavní silnici. Domy příliš daleko od civilizace. Lavíruju mezi možnostmi. Co kdybychom prodali byt, co mám zdědit, a zvýšili si limit? Přijde mi vyloženě nemravný přemýšlet o takovejch částkách, nepustí mě to tam, nemá to cenu (viz argument "všechny naše úspory"). Nelíbí se mi hypermoderní domy bez duše. Nelíbí se mi starý domy před rekonstrukcí. 

Drobný pokroky jsou, že například hledáme v místech, který jsme si už nějak očíhli. Na začátku jsem třeba koukala na Litoměřice, Odolenou Vodu... to už nedělám. Ideálně se dívám do míst, kde někoho známe. Větších míst. Ale pak přijde realita. Nevěřím si -- že udělám dobrý rozhodnutí. Že neudělám špatný. Mám rozbitej kompas. Další a další dům odmítám, v úzkosti. (Ne že by těch nabídek, co jsme reálně zvažovali, bylo tolik.) Kdysi v Barceloně jsem podepsala rezervaci na pronájem, pak jsem se přes víkend úzkostí doslova svíjela, a nakonec jsem peníze nechala propadnout. Očekávání, že to bude jako Berlín, něco jsem si vykreslila, mozek to viděl, ale konkrétní myšlenka, proč, vylezla až časem. Takže jsem udělala dobře, něco mě to stálo. Rezervaci na dům si takhle rozmyslet nerozmyslím. 

Teď jsme koukali na první dům, na kterým jsme se shodli™. Aktuální ALE bylo, že bychom o tom potřebovali přemýšlet dýl -- a ne skákat do procesu, kde se zítra podepisuje rezervace s někým jiným. Přemejšlím, co je moje hranice pro impulzivní nákupy, ale dům do toho nespadá. Možná playstation nebo vysavač. Vejlet na druhej konec světa. No nic. Sama nevím, jestli můžeme něco najít. Byt v Berlíně i Barceloně jsem vybírala dlouhý měsíce, v Berlíně jsem musela odejít z firemního bytu, pak jsem chvíli bydlela v podkrovním podnájmu, a pak jsem našla svůj vysněnej byt. Neměl balkon ani vanu. Do čtvrtýho patra neexistoval výtah. Ale byl v centru dění a byl nad křižovatkou a měl výhled a okna na dvě strany a dřevěný parkety. Milovala jsem ho, strašně moc. Nejen protože byl kousek od práce, ale i protože v našich kruzích k němu bylo obecně blízko. Nějak takhle bych si to představovala. 

Je mi z toho fakt smutno. Trh je blbej, přesycenej, v praxi prostě na hovno. Nemyslím, že jsme udělali chybu -- jestli ano, tak protože jsme neudělali pragmatický rozhodnutí. Ne protože bychom pustili něco, co bychom intuitivně moc chtěli. Smutno mi je ostatně obecně, furt, asi to k tomu nějak patří. Všechny ty pochyby, jestli si s dítětem poradím. Touha někam patřit, do komunity. Snad se příště zas rozepíšu spíš o těhotenství.