Dvacátý týden: Dopadá na mě realita

Jsme v půlce. (Panika!)

Nejmladší přeživší narozený dítě se narodilo 21+1, chlapeček, co oslavil nedávno čtyři roky (šanci na přežití měl menší než jedno procento). Ve 25. týdnu už se mluví o 60 procentech. Nejsem od toho tak daleko. Všechno je v pořádku: Tlak (měřeno včera), štítná (výsledky dnes), cukrovka (taky včera). Podle doktorky váží miminko 300 gramů. Přesnější data incoming v pondělí, na velkým screeningu. A furt si nejsem jistá: Děje se to doopravdy?

Každej den se ptám muže, jestli jsme se nezbláznili. Každej den mi říká, že ne. Včera dojemně pravil, že mám v sobě naši budoucnost. Ale přiznám se, že mám strach. Mám strach ze změny. Mám strach z přehlcení, na který jsem citlivá. Mám strach z toho, co bude. V týhle zemi, obecně. Mám strach ze strachu. Mám strach z nemocí. Co když moje tělo rozjebe těhotenství? Co když se muži něco stane? Co když dítě nebude zdravý?

Je pravda, že k obavám přispívá, že jsem zase nemocná. Respektive, že mě můj streptokok miluje natolik, že mě nechce opustit. U muže to oceňuju víc. A je to můj osobní streptokok, nikdo to ode mě nechytil, takže snad zvládnu v neděli oslavit narozeniny (41, I mean, wow). 

Měla jsem teď hodně hezkejch rodinnejch interakcí. S mojí rodinou, s rodinou muže, s mojí hvězdárenskou rodinou. Taky jsme středem pozornosti, já a břuch. Za všechny náhodný setkání stojí otvírání planetária, s lidma, co jsem je neviděla 20 let. Za všechny rodinný setkání musím poděkovat mámě, která občas dokáže překročit svůj stín a říct něco hezkýho, upřímnýho. V krásnejch vysokejch horách po večerech povídáme. Jsou věci, co se mezi čtyřma očima řešit nedaj. Před sestřenicí jsem otevřenější i já, i ona, až tak, že mi řekne, jak je ráda, že čekáme dítě, že to už nečekala. Se sestrou to neměla šanci prožít. Teď se tváří, že se mnou pojede příští rok do Švédska jako chůva. Furt je pro mě záhadná. Občas mě sere. Strávit spolu čtyři dny nebylo jednoduchý. Naučená bezmocnost, věčně přizpůsobivá ostatním. A co chceš ty, mami? Určitě jí to svědčí, vypadnout. Nebejt s tátou a jeho katastrofováním. Akorát mě děsí, jak stárne. 

V naší rodině mám funkci mediátora mezi mámou a jejím bratrem a jeho rodinou. Tam to jde. Taky jsem mediovala mezi našima a sestrou, když chtěla sestra peníze na barák. Jen tak. Protože chce. Přemýšlím o hranicích. Ono to asi zafungovalo, říct, že se to nestane samo. Že mají být rádi s tím, co mají. Že je rozdíl mezi příspěvkem, i signifikantním, a sponzorstvím. Moje sestra je bezhraniční. Vůči okolí, vůči našim, vůči dítěti. Bohužel se to nikam neposouvá, a spíš zhoršuje. Je to část velký propasti mezi náma. Jestlipak já tyhle tisíce malejch rozhodnutí zvládnu se ctí?