Dvacátý první týden: Berlin blues

Berlín. Berlín a Praha, moje dvojměstí. Digitální stopa v mojí regiojet apce ukazuje, kolikrát jsem jela tam nebo zpátky. 2015 (14), 2016 (9), 2017 (12), 2018 (12), 2019 (20). Koukám se z okna autobusu na Templehof. Přemýšlím o hromadě lístků "relační sleva Praha-Brno" někde v hromadě mejch věcí doma. Přemýšlím o dvojjakosti mýho života, její potřebě. Nevím, jestli se sem ještě dostanu: Před porodem, před bodem 0. (Margit se směje, že tak za měsíc.) I tady jsou teď tématem děti -- možná jsem to tak nevnímala, ale i tady v tomhle městě nedospělosti a hravosti se lidi množí. 

Tady jsem nějak líp věděla, kdo jsem, byla jsem víc v okamžiku než v chtění a plánování. Možná to je antiteze k tomu, co se děje teď. Možná to nejde úplně zahnat, a nepůjde. Stejně jako jsem dřív definovala, kdo jsem a kým chci být, dělám to i teď, se všema těma velkýma neznámýma, jako třeba kde bydlet, kde žít. 

Odpovídala jsem teď do knihy na otázky ohledně života tady a celý bych to udělala úplně jinak. Například bych řekla, že mě Berlín naučil toleranci, nebo bych si všimla, že jak do, tak z Berlína jsem utíkala za podobnejch podmínek. Práce nebyla nebo byla hodně meh, vztahy nebyly, co jsem měla, jsem nevnímala. Ono na tom vlastně nesejde, protože jsem tam, kde jsem, ale dopřávám si ten luxus dívat se zpátky. I když ten odstup je čím dál tím větší a nostalgie chtě nechtě ustupuje nový definici toho, co v tomhle městě mám, a budu moct mít. Kamarádky mi nabízejí hlídání -- paradoxně to ve mně zvyšuje strach z toho, jestli budeme mít cestovní dítě. Jestli s ním bude všechno v pořádku. Něco, na co nedokážu přestat myslet. 

Zjišťuju, že kolem sebe mám hodně uvědomělejch rodičů, jejichž příběh není strašidelnej. Tahle sekta, co mě lanaří ("you will love it" "best thing in your life" a dokonce "you will be such a great mom"), mi poprvý vnukává pocit, že bych možná mohla být funkční i v tomhle novým světě, jehož příchod se blíží. Je to složitá reflexe. Jsem ráda za svůj zájem o psychologii a vědu obecně -- jsem ráda, že moje názory a ideály mají v něčem oporu. Že se s lidma, který obdivuju a jsou mi blízký, shoduju, co se mojí zatím teoretický výchovy týče. Všichni chceme někam patřit. Nikdy jsem nebyla jako ostatní, a ani jako matka nebudu. 

Sypu se domů po dálnici, v sobě radost a žal, očekávání a realitu, přání a strachy. Zvykám si na mnohoznačné "když to půjde". Zvykám si na mnohem silnější vědomí vlastní křehkosti a smrtelnosti. Tenhle prožitek, tenhle intenzivní život, tyhle vztahy, objetí, radost, tohle všechno pomine. Je to, abych tak řekla, kurva těžký. Nepřenositelný, a přece tak obecný. Sama se těmahle banalitama seru. Na vykreslení obrazů mám jen slova. Smíchaná minulost a budoucnost a mezi tím ono právě teď. Tikající hodinky ubíhajících týdnů. Jsem ve všech časech zároveň. V každým týdnu, v každým vyšetření, věčná přítomnost něčeho, co na sebe zatím moc neupozorňuje. 

Naučila jsem se zastavit, když cítím pohyby, a vnímat je naplno. Břicho roste. Dítě doufám taky. 

Na mateřství je hezký, že mi zjednodušuje vztahy, to velký téma, kterýmu jsem skrze svý divergence úplně nerozuměla. Budeš to pořád ty, říká mi bejvalá šéfová, kterou jsem vždycky obdivovala. Uvědomuju si, že se bráním tomu říct naplno, jak se těším. Příznačně sedím v autobuse úplně vpředu: The only way is forward, že.