Dvacátý druhý týden: Sama doma

Sunday nights are depressing and lonely, vyfotila jsem kdysi public service announcement v londýnským metru. Jsem sama doma, muž je na pravidelný akci v Jeseníkách. Naposled jsem tu byla sama asi před rokem, když jsem měla covid a odjel na Vysočinu. Nemám ráda být sama v domě. Když jsem před lety hlídala dům lidem v Holandsku, kde sice byli psi, ale taky nešly zamknout zadní dveře a dům stál hned u lesa, měla jsem regulérní úzkosti. Včera jsem přemýšlela před spaním, jestli se víc bojím lidí nebo přízraků, a můj strach mi přišel iracionální. Ale pocit, že bych dokázala žít někde na samotě u lesa, stejně úplně nemám. 

Smutná rozhodně jsem. Neurčitě, reflektivně. Nebývám to po večerech sama, muž nemá sociální život. Je to cenný, být tu sama se sebou. Žila jsem sama od podzimu 2009 do jara 2024. Skoro 15 let, skoro tak dlouho, jak žili moji kocouři. Včera i dnes jsem měla ženský odpoledne, jednou na venkově u bazénu a jednou tady. Potřebovala jsem to, potřebovala bych víc. 

Pouštím dítěti hudbu. Dneska jsem poletovala po kuchyni -- řekni, že jsi v 6. měsíci bez toho, abys řekla, že jsi v 6. měsíci -- vyklidila a přerovnala některý šuplíky, a vařila pro holky houbovou omáčku z hřibů, co jsme našli loni pod Bezdězem. Doufám, že letos půjdem opět, byť šnečejším tempem. Hormony. Povedla se mi jíška, snad poprvý v životě se omáčka redukovala jak měla, no a teď tu sedím naprosto přejezená. Měla bych si dát nějakou zeleninu, moje největší aktuální starost je, že dítěti se teď VYVÍJÍ MOZEK. Podle jedný studie bych měla jíst víceméně paleo, bez červenýho masa. Udělám si okurkovej salát. MOZEK!

Pouštím dítěti hudbu -- poskládala jsem si ultimátně emotivní playlist. Písničky, co jsem jela na repeat v těžkejch chvílích. Písničky, co jsme zpívali v pět ráno na expě. Písničky na úzkosti, písničky, co znám dekády, i ty objevený v posledních letech. 

Salát mi trval poměrně dlouho, protože jsem musela vynést smetí, naplánovat zítřejší večeři, protřídit indický koření, a padesát tisíc dalších věcí, který spustilo to, že jsem někde kolem něčeho prošla. Doufám, že dítě nebude mít můj mozek. Nebo aspoň ne v tomhle. 

Těším se. Potřebuju si dovolit víc radosti, a jednou z nich je takový úplně iracionální těšení se. Kamarádka, co rodila v červnu, má miloučký roztomilý miminko. Na to se těším. Že bude naše. S. mi řekla, že mě vždycky viděla jako někoho mateřskýho. To nechápu, a není to falešná skromnost. Myslím, že mi chybí trpělivost. Ale hormony... to třeba nějak zařídí. Zařizují. A nejen hormony, fakt jsem se za poslední roky naučila nespěchat na sebe. Jsem šťastná, když můžu třeba vařit po svým -- připravit si systematicky všechny suroviny, koukat se na seriál. Věci, který můžu s klidem dělat už jen pár měsíců. 

Na závěr přemejšlím o minulým postu, straších a jejich protiváhách. Napadly mě kompetence, který si budujeme. Taky mě napadlo zaměstnávat si mozek nějakou smysluplnou činností. Nějak doufám, že se zkombinuje můj chaos, moje neposednost, moje láskyplnost a moje pečovatelství, a budeme s miminem operativní a zvědaví a zkoumající v tom malým světě, kterej budeme okupovat. Menší vzdálenosti, míň zahraničí, víc lidí tu a víc zahumny. 

Na některý strachy léky nemám. Zprávy nečíst nedokážu. Emoční houpačka nadějí a fakt děsivejch obav. To si všichni sdílíme. Strach z černejch labutí. Včera jsme vjely do lesa, já, J a její dcera. Google to posral, vedl nás lesní cestou tak pro čtyřkolku, vrátit se nešlo. Někdy člověk mluví nahlas, aby uklidnil sám sebe. Někdy člověk prostě jede dopředu, dokud se cesta nezpevní štěrkem a následně asfaltem. I got nothing but love.