Dvacátý druhý týden: Katastrofy

Vidět v každým okamžiku ten nejhorší možnej výsledek je taková naše rodinná tradice. Jako obvykle mi na to nějak posvítila Londýňanka, když mi připomněla pro mě dávno zapomenutou historku, kdy jsem někde na táboře panikařila na noční bojovce. 

Vzhledem k tomu, že jsem včera byla už potřetí na mimořádný kontrole na gyndě*, protože "něco by mohlo být špatně", rozhodla jsem se tohle téma vytáhnout na terapii a začít s ním bojovat. Protože to není ani příjemný, ani pohodlný, ale navíc to opravdu nechci dělat svému dítěti. Ostatně Londýňanka je sama příkladem "naši mě furt brali k doktorům kvůli všemu" a doteď bojuje s hypochondrií. Pro ni je to (možná nejen) důsledek povolání rodičů, pro mě... kdo ví. 

Tátovi umřela máma, když byl malej, a podle terapeutky mohl být tenhle druh fatalismu jedinou možnou obranou. Hlavně se na nic nevázat, po ničem netoužit, z ničeho nemít radost. Je mi smutno, když to řekne, a je mi smutno, když vidím, jak se tváří, a to ona umí -- třeba když řeknu, že mám strach mít radost, nebo že protože zatím všechno šlo dobře, čekám, kdy to přejde. Waiting for the other shoe to drop. Always. 

Se S. se bavíme o tom, jak nám terapeuti nastavují zrcadlo, co se rodinou normalizovanejch magořinách týče. (Sem by se dal vložit celý další článek na téma váha, ale dělat to teď nebudu -- moje strategie spočívající v nákupech na vinted, kdykoliv s břichem vyrosteme z aktuální velikosti, je dostatečně funkční, a počet X před L už mě dávno nestresuje. This too shall pass.)

Zpátky ke katastrofám a tomu, jak těžko se tyhle naučený věci vykořeňujou:

* Tak nějak jsem se domnívala, že mad prvorodiček jako já je víc, ale sestra v ordinaci mi to vymluvila. Už teď by nás hysterky spočítala na prstech jedný ruky. Au. 

Bojím se moc a často zbytečně. Ideální by bylo se někde zahrabat a -- opět podle sestry -- hlavně nic nečíst. Jenže katastrofismus jde ruku v ruce s racionalizací. Například, mám spíš míň plodovky. Googlení co s tím (teda v dnešní době spíš GPT) dojde k tomu, že může teoreticky unikat. Což vede k tomu, že řeším, jestli to, co uniká ze mě, může být plodovka. Nezastavovat se u A a pokračovat k B je účinnej lék. A AI je účinnej nástroj. Jak to vypadá? Může to vypadat takhle? Často se ptám na statistiky, který mě uklidňují. Jsem přece zvyklá argumentovat. Hledat podpůrný data. V týhle situaci se snažím zůstat nohama na zemi, což ale funguje přesně do okamžiku, kdy pozorování (necítím pohyby) statistiky převáží a zapne se strach, že zrovna já budu ta jedna z 10 000, kdy se quote unquote něco posere. 

Je to všechno křehký, jsme křehký. Nic křehčejšího, než mít dítě neexistuje, budu se s tím muset nějak poprat. 

Sezení končíme nečekaným úhybem k psychedelikům a víře, cestám, který u mě přerušily vlny kovidovejch úzkostí a teď těhotenství. Možná tudy vede cesta. Možná nejde iracionální strach z nevyhnutelnosti odrazit jinak, než iracionálně. Máloco je míň komfortní než paralyzující strach.