Zpětně to dává smysl

Nemůžu spát, a tak přemýšlím tady o tom pánovi, co chrní vedle mě, a o tom, co všechno se muselo stát, abychom tu teď byli. Ale především o sobě. O tom, že takovej vztah poprvý v mým životě dává smysl. 

Moje vztahová historie je zamotaná. Rozklíčovala jsem poměrně nedávno odlišnosti ve své pozornosti, a jakým způsobem souvisí dopamin a vyhledávání vzrušení a moje neschopnost dovolit si přestat těkat. Velice dlouho jsem si neuměla představit nahradit tenhle přísun dopaminu stálým vztahem. Trochu mám pocit, že nade mnou spousta lidí lámalo hůl, a, ostatně to že jsme spolu je přese všechno brutální náhoda -- víc než výsledek intenzivního a mnohdy bolavýho hledání sebe sama. 

Na konci roku 2021 jsem se vrátila po sedmi letech do Čech. Dvě největší životní uvědomění přišly, když jsem ležela s horečkou. V listopadu jsem jela do města, kde mám kamarádky, a odkud je i muž. Známe se strašně dlouho. Poprvý jsem se do něj zamilovala, když můj do tý doby největší vztah už opravdu skomíral. Vezl mě tam, a pak se za námi stavil na víno -- a oba jsme chytli covid. Ležela jsem následně v úplně novým domově (insert historka jak se s přiskřípnutou plotýnkou stěhuju z Barcelony a stavím si v letenským bytě sama s tou samou plotýnkou futon. Physics, baby) a myslela na muže a jak ho vlastně strašně miluju a jak spolu zosobňujeme mužskej a ženskej princip -- a další horečnatý myšlenky. Akorát že muž byl tou dobou zadaný. Řekla jsem mu to na slunovrat na Vyšehradě, protože mám ráda symboliku a tohle bylo naše místo, a pár měsíců jsme se zkoušeli dojít do místa, kde bysme byli spolu. Do toho začala válka. Chtěla jsem vědět, že se o mě postará, o mě, ne o ni. To studený jaro, moje bezmoc, snaha dávat prostor a přitom být neustále zraňovaná, bolí doteď. 

Skončilo to. Přišly strašný úzkosti. Zubař mi sebral zub, kterej jsem si poničila divokou jízdou na kole v Berlíně (tedy přesněji berlínským chodníkem), a následující skoro rok jsem nosila rovnátka s výplní předstírající zub. Dostala jsem antidepresiva, poprvý. Upřímně, celej rok 2022 mám jako ve snu, a ne pěkným. Podle fotek jsem cestovala. Podle stavu konta jsem hodně pracovala. Ne konci roku jsem se zděsila pohledu do zrcadla a přihlásila na Amazing. Na začátku 2023 jsem hubla a nějak -- intuitivně, neřízeně, hledala sama sebe. A stalo se hodně věcí. 

Nejdřív jsem potkala Dána, což byl první opravdu thoughtful a respektující muž v mým životě. Jsem mu fakt vděčná za to, že mi pomohl opravit si v sobě některý věci, který kdybych neměla vyřešený, tak si myslím, že funkční vztah mít nebudu. Pak nastalo intermezzo s bejvalým, který bylo nejdřív strašně krásný a pak strašně bolavý a vidět takhle v přímým přenosu nedostatek vlastních hranic byla taky cenná lekce. A hlavně si odžít, konečně po těch letech, tu bolest a fakt to pustit. A do toho Bratronice -- Cybertown. Hédonismus. Dlouhá letní noc těsně po mejch 39. narozeninách. Sebevědomí volume 11. Neopakovatelně jsem si tu sáhla na nějakou podobu sebe sama, se kterou jsem před tím vůbec neměla kontakt. Archetyp královny. Chlapec, co se mi líbil, flirtoval s jinou (nebo ona s ním) a já na něj tak dlouho zírala, až jsme se začali líbat. (Lidi, co mě znají, by naprosto nepochybně tvrdili, že taková jsem, ale já jim to moc věřit nebudu. Plus, with great power etc, je dobrý mít ohraničený ohrádky na to, si takový sociální experimenty zkoušet.) 

A pak přišel konec léta. Podzim a zmar. Celý léto nebyla práce, šílela jsem nejistotou, na podzim najednou začaly chodit projekty, stres, pracovní cesta do Indie, do toho jsem zkoušela randit s naprosto nevhodnými kandidáty, do toho jsem se různě opíjela na Letné, a do toho všeho mi umřel kocour. Nebylo to nečekaný, nemocnej byl už přes půl roku. Ale nečekala jsem to, chvíli před tím (kortikoidy) trochu přibral. To pondělí, kdy jsem odcházela z veteriny s prázdnou přepravkou, předznamenalo antidepresiva číslo dva. Tímhle okamžikem, do tý doby v neuvěřitelným stresu, jsem se ocitla v epicentru výbuchu a jen jsem se vznášela vzduchem. Přestala jsem bejt nebo chtít. Odsekla jsem ony muže, odprezentovala Indii, odjela na dovolenou. Do Řecka, s mužem. S kterým jsem se poslední měsíc dva bavila (vidíte, jak nás to k sobě táhne furt), ale byla jsem naprosto odpojená. Jen jsem potřebovala někam vypadnout. A tak jsme letěli do Atén a jezdili po Peloponésu a jedli řecký dobroty. Na dálku jsem řešila kocoura číslo dva, netušíc, že má před sebou tři měsíce života. Bylo to hezký, protože jsem nic nečekala a moje kapacita pro muže a vztahy byla úplně nulová. 

V prosinci, abychom ten rok uzavřeli, jsem si píchala hormonální stimulaci do břicha a přemýšlela, jak si s mužem zase furt píšem. V předzvěsti všeho jsme drahého kocoura drželi dvacet minut na ultrazvuku, v ten samej den, co mi muž řekl, že se rozešel. Přemýšlela jsem, co s tím, až jsem se večer v den odběru a mražení vajíček ocitla na schodech Vltavské, kde mi muž řekl, že se mnou chce bejt, a bylo. 

No a to je celej příběh. Bez všech těch oprav emoční nedostupnosti, control-freakovství, bez výbuchu a bezcílnýho plynutí vesmírem, bez kocoura, co odešel, bez následování toho, kde se cítím intutivně dobře a bezpečně (u něj), by tu nebyl tenhle blog, ani tenhle tvoreček, aktuálně velikosti švestky. Přijde mi brutální, jak velká je to náhoda. Nebo možná není. Každopádně je to pro mě všechno, i ten vztah, furt nový a neuvěřitelný.