Jedenáctý týden: Status update

Informace se liší. Podle apky už máme fetus, podle knihy, kterou jsem trochu vtipně dostala od svýho pradávnýho ex, ještě ne. Knihu jsem dostala na čarodějnice, který končili tak, že jsme seděli kolem ohně, nemálo lidí zkoláčkováno, já osmoticky vysmátá, a vymýšleli jsme jména. Mezi nejlepší kandidáty patřil Hrobin Úd a Stegosaurus a Stegosára. Muž se těmto věcem nesměje, neb je intoš a nemá smysl pro humor. Já se reálně snažím prosadit Laru, ale moc mi to nejde. Taky se snažím prosadit druhou kočku, už jsem dokonce našla v útulku jednu, co se mi líbí, ale to mi taky nejde. 

Zase hůř spím. Je tu na návštěvě mužova rodina (sestra s manželem a dětmi, a prototchyně). Nešla jsem a nimi na výlet, až dopíšu, budu se snažit dospat. Přijde mi těžký zapadnout. Přijde mi těžký připadat si normální. Jsem jiná než oni -- víc samorost, s vyšší potřebou bejt občas zalezlá, což máme ostatně s mužem společný. K tomuhle jinýmu stavu patří, že ještě pozorněji pozoruju ženy kolem sebe. Některý mě inspirujou (třeba Margit, nebo norská Češka I.). Některý mě svojí nesobeckostí zahanbujou. Nemám pocit, že zapadám, a momentálně mám zase jednou pocit, že jsou moje specifika moc specifický. Vedle mužovy rodiny trpím pocitem, že by mě nemuseli přijmout, že by si pro něj představovali někoho jinýho (narozdíl od našich, který ho milujou). Někoho snadnějšího. Někoho srovnanějšího. Někoho, kdo bude zcela jasně dobrá máma, ne někoho, kdo se sám utápí v pochybách. Někoho, pro koho, jako pro hodně žen kolem mě, je dítě dar. (Odpadla mi terapie, tak nemám jinej ventil.)

Pravda je, že jsem tenhle tejden trochu přehlcená. Chybí mi ekvivalent nesoudící mateřský náruče. Chybí mi (ženská, tý mužský mám dost) něha. Mám moc práce a často zapomínám, že se to celý děje, a když si vzpomenu, tak mám výčitky. Měla bych číst, měla bych fetusátku zpívat, měla bych. Chybí mi se vybrečet. Přijdu si sobecká, že se snažím mít prst na tepu doby svých potřeb a neškrábu se teď na Říp. V pondělí jdu na krev a další pátek máme genetiku, možná i tohle všechno na mě nějak působí. A ví to hrozně moc lidí, protože proč ne. Jedna kamarádka mi to na těch čarodkách vyčítala. Že před genetikou se o tom přece nemluví. Ale já o tom mluvím ráda, je to přirozený, součást života, není to hrozný tajemství, a snad by nebylo, i kdyby to nemělo vyjít. Kamarádi nedávno přišli o dítě poměrně pozdě (něco jako 4. měsíc). Snažím se na to nemyslet. Snažím se nepromítat, co bych si o sobě myslela za hroznosti, kdyby to tak bylo. (Redukce ženy na dělohu.) 

V tom smutku, ve kterým teď jsem, hledám radosti. Můžu aspoň předstírat, že jsem normální, a s ženami, které vidím prvně, vedu ženský hovory. Zkoumám komunity, například kolem kamarádky v Rudný. Dává mi to naději na život v týhle zemi, kterou zoufale potřebuju. Staronový přátelství se kolem debat o dětech plynule rozšiřují. Čerpám energii od svejch starších kamarádek, kterým momentálně nehrozí vnoučata, ale těší se na miminko. ("splatím ti to v miminkohodinách".) Dělám vlastně to co jsem dělala vždycky, chaotickou socializaci, akorát kolem novejch témat. Stavím základy toho všeho, co bude. Vidím a oceňuju dobro v dobrejch lidech jako náplast na svět tam venku. Zní to idealisticky a nereálně a nepochybně je, ale aktuálně to takhle potřebuju.