Jedenáctý týden: Le tour de hormony

Ne všechno je růžový. Nebo modrý, haha, mateřský humor. Kupovala jsem na vinted v setu hromadu věcí včetně roztomiloučkého tygřího župánku, a nějak se mi tam ocitlo tričenko it's a boy. (Ano, mluvím jako retard, akorát kdo mě zná, ví, že jsem tak mluvila už dávno.) Ehm, meh. Budu se snažit se s tím smířit, pokud to tak bude. Vychovávat syna... no ale ostatně moje klučičí jméno number one je po andílkovským chlapci, kterýho jsme viděly na jednom večírku se zoe, tak před 15 lety. Chtěla bych holčičku. Asi. Intuitivně. Ale budu samozřejmě ráda za zdravý dítě libovolnýho pohlaví.

Nicméně, jednoduchý to není. Ten úžasný muž, co jsme se tak úžasně dali dohromady, mě někdy pěkně sere. Občas jen svojí existencí. Sere mě, že se o sebe nestará. Sere mě, že se cpe uzeninama. Sere mě, že hraje debilní hru na telefonu. Sere mě, jak je strašně hodnej a milej a že bude skvělej táta. To jsem skvělá žena, co? 

Včera jsem brečela, protože jsme jeli hledat květináč, co si objednala máma, v Bauhausu, nikoliv Baumaxu. Blbě nám to řekla ona, ale vysvětlujte to hormonům. Ostatně téma matka. "A ucítíš to dítě vůbec, přes ty svoje vrstvy?" -- to jsem nebrečela, ale nasraná jsem byla. Těch témat už bylo. Můj piercing, moje tetování, moje váha, nepřestane se vyjadřovat k mýmu tělu. Opečovávám si tady téma do terapie, neboť mám takovej pocit, že tohle všechno souvisí se vztekem, kterej mě občas přepadá, hnusnej, namířenej na mě, bezmocnej. Ty-blbá-kr*vo, tituluju se stále ještě příliš často. Ne že bych si neuvědomovala, že se to před dítětem musím odnaučit, je to jeden z mejch nesilnejších imperativů. A stejně. Předanej diskomfort ve vlastním těle, kterej nijak nesouvisí s váhou nebo čímkoliv jiným. 

Dneska jsem brečela cestou z odběru krve. Kolečko genetiky zahájeno, a prostě a jednoduše se bojím. Navíc jsme to nevědomky naplánovali celý blbě. Výsledky asi nedostaneme do dovolený, a pokud jo a nebudou dobrý, tak dovolená taky ne. 

Teď mám slzy v očích, protože do mě máma reje, že jsem to ještě neřekla sestře. Zdá se, že pondělky jsou věnovaný těhotenskejm dramatům. Opravdu, opravdu postrádám víno. 

Pravda je, že je mi těžko. Jen co bude po genetice, zkusím najít nějaký ženský kruhy nastávajících matek, místo, kam můžu chodit se přesně z těhle věcí vymluvit. Vybrečet. Pochyby mám neustále, poslední tejden silný. Nepochybně hraje roli i to, že ve čtvrtek oficiálně překročím point of no return. V diskuzích na fb píší matky, jak měly zdravý dítě přes špatný genetiky, a já si vůbec neumím představit, jak bych reagovala já. Doufám, že nebudu muset reagovat. Ale... to celý je tak křehkej endeavour. Straší mě příběhy. Nemocný děti, nedonošený děti, přidušený děti, zdravě narozený děti, co onemocněly, děti, co onemocněly jako batolata, nebo jako teenageři. Život je tak krutej. Nepomáhá, že jsem stará matka. Nepomáhá, že na "opravu" bychom moc času neměli. Nepomáhá, když jsem tak u toho, vlastně nic. (Trochu. Hudba. Vůně. Objetí.)