Dvanáctý týden: Ambice

Dlouho mě nic nenapadalo, teď napadá, ale nemám čas psát. Jednak mám v plánu sérii nostalgičníků. Těhotenství ve mně vyvolává nostalgii, a potřebu zúčtovat s všemožnou minulostí, bolavou i hezkou. Pak se chci sebeterapeuticky rozepsat o vztahu k vlastnímu tělu teď, když si kupuju pánský kraťasy velikosti 52. Přestože si myslím, že jsem trochu pohubla v obličeji, tak jako tak se v pase zvětšuju. Taky mám v plánu psát o tom, jaká chci být máma, ale to si odkládám po genetice, respektive po pátečním ultrazvuku, ze kterýho jsem nervózní kontinuálně, protože už příliš dlouho nevím nic. Příliš mnoho zamlklých těhotenství v mých internetech. Zatím mi muž masíruje břicho fancy krémem (vzala jsem Londýňanku do krakovskýho Rossmanna a byla impressed!) a, no, bereme to, jak to přichází. 

Nicméně moje dnešní téma jsou ambice a work/life balance. Momentálně dělám na dvou týmech, což jsem si nemyslela, že je možný. Dnes se nacházím v Bratislavě. Pro českej tým dělám v kanclu pondělí a středy. Baví mě: Dělat něco, co mi rozšiřuje znalosti, někam patřit, pracovat na budoucnosti dětí, osahávat si didaktiku. Pro anglickej tým dělám primárně úterky a čtvrtky. Občas v noci a občas o víkendu, to když se místo práce vyskytuju v Krakově a tak. Baví mě: Strašně schopný lidi, ve svým oboru fakt dobrý, minitým, potenciálně velkej dopad, nový technologie. Nevzdala bych se dobrovolně ani jednoho, i když je to záhul a i když bych potřebovala mít ty dny líp naplánovaný a aby mi mozek fungoval trochu víc na povel. 

Začala jsem o tom přemýšlet dneska, když kolem prošla potenciální možnost dělat nějakou rešerši, která by se mi hodila -- placený rešerše, který se mi hodí, jsou nejlepší. Úplně jsem cítila, jak ve mně zavětřil ambiciózní pes. Několikanásobný scheissekatze vyhoření se neozvalo. 

Za poslední roky jsem se naučila přistupovat k práci bez emocí. I tý, co mě fakt hodně baví a rezonuje s mými hodnotami (což jsou oba projekty). Zadarmo ani kuře nehrabe, a musím říct, že jakkoliv se sebou bojuju, a jakkoliv by muž měl nějakou poznámku, bejt ta, co si s pokerfacem říká částky ne úplně obvyklý pro ČR je jedna z nejpříjemnějších poloh. Drahý Berlíňan by mě vychválil, kterak jsem se vypracovala. Furt se učím -- například jít do rozhovorů o svým oboru s neznámými lidmi, uf. 

Ale taky mám nezodpovězený otázky. Třeba co mě skutečně motivuje, nebo proč neznám míru. A co se stane, až do toho všeho přijde dítě. 

Občas mám pocit, že mě motivujou primárně peníze. Mít peníze je pro mě možnost se o sebe starat. Rok 2022, v lecčems tragickej, ale pro mě rok, kdy jsem vydělala opravdu hodně (a následně většinu utopila v nákladech v dalším roce, kdy práce přestala bejt), se už asi nezopakuje, ale tehdy jsem mohla bejt štědrá, vzít sestřenku ke 40 do Říma, a tak. Zatímco inflace stoupá, moje hodinovka spíš klesá. Mít peníze pro mě taky znamená nemít úzkosti z toho, že nemám peníze -- rodinné trauma z měnový reformy. 

Na druhou stranu se v posledních letech ukázalo, že potřebuju smysluplnou práci. Dlouho jsem byla work for hire, mercenary, ale padesátá třetí firma, která chce čistě aby jejich hra víc vydělávala, ne. Jsem idealistka, a momentálně si můžu dovolit být idealistka pro peníze. Momentálně jsem taky s prací spokojená a nejsem na pokraji vyhoření, protože givuju jen omezený počet fucks. Za každým dream projektem je někdo, kdo primárně chce vydělávat, a já si tyhle lidi potřebuju držet od těla. Proto nechci pracovní smlouvy, ani jiný zlatý klece. 

Ehm, no, ale míru neznám. Mému ADHD prospívá nemít jen jeden projekt. Občas si říkám, jaký by to bylo mít jeden stálej projekt... ale unudila bych se. Až přijde dítě, projekt sám o sobě, tak se uvidí. Už jsem skoro 100 procentně přesvědčená, že od září nepracuju. I když si to zatím neumím představit. Myslím, že potřebuju zpomalit, ale nebojím se, že bych nepracovala vůbec. I varianty prohozenýho rodičáku jsou na stole. Uvidíme, jak mě zpracujou hormony. Je pravda, že jsem vždycky potřebovala pracovat. Dřív jsem se s prací identifikovala, žila jsem jí, kvůli svejm nejistotám jsem jí obětovávala hodně. Vrátilo se mi to, když jsem o ni přišla a zůstala jsem bez identity. Teď si dovoluju bejt trochu víc angažovaná (nepíšu odpojené analýzy, ale jsem na reálných týmech), ale furt dělat pro sebe a na sebe. Je pravda, že bych v tom (a v mnohým dalším) mohla bejt zacílenější, ale zatím mi vychází spoléhat na dobře odvedenou práci a word of mouth.

Ambice jsou to hlavní, co odlišuje moji sestru a mě, a často nad tím dumám. Jak se to stane, že je člověk zvědavej? Jak se stane, že s nulovou hodnotou sebe sama tu hodnotu hledá tak dlouho, dokud ji nenajde? I když se bojí, chce se naučit přestat bát? Kéž by moje dítě tyhle vlastnosti mělo.