tvořím tvory

Apka praví, že dítě má velikost hrušky a že tvořící se tekutina a zvětšující se děloha už v tomto týdnu mohou dělat jasnej bump . Já mám teda jasnej bump už tak od minus čtrnáctýho tejdne, ale tenhle začíná opravdu vypadat těhotně , takže mě třeba někdy někdo pustí sednout kvůli němu, a ne "jen tak", jak pravil kluk v metru, když jsem se vracela z Krakůva a byla jsem jen stará a unavená.  Ani hovor s mámou ("já jsem vás teda nechávala vyřvat, aby si jako miminko nezvykalo" -- "mami, to miminko asi něco POTŘEBOVALO") mě nepřipravil o zen, kterej moje terapeutická žena (zena, haha) dává. Ostatně jsem to asi potřebovala in more ways than one, protože terapie (a možná teda taky to kafe) nějak zvedla opar a distanc, kterej jsem k sobě v posledních (tý)dnech měla.   Nějak se furt obracím k minulosti. Hlavně způsobem coby-kdyby, což i na tý terapii rezonuje. Je pěkný si říct, kolik jsem toho ušla a bejt za to vděčná, ale taky tenhle jinej stav nějak zesiluje ty s...

Titulek tak nějak hovoří za vše. Poslední týden jsem prospala. Takže ani nepíšu, ani moc nepřemýšlím, ani se nijak nechystám. Největší novinkou je prvotrimestrální screening, kterej nám vyšel na jedničku s hvězdičkou. Máme to i s tipem na pohlaví. Mimino působí (až strašidelně) akčně. Přísahala bych, že jsem dnes cítila pohyb. Podle chat GPT to není vyloučený, i když je to nezvyklý. Konkrétní úhel, mimino i děloha trochu výš, prostě v polospánku mě najednou něco nakoplo a vzápětí probublalo. Mimino zjevně zdědilo moji slavnou muskulaturu (aneb moje máma vypráví, jak já jsem kopala jak divá, zatímco sestru skoro necítila). Takové drobné, milující povzdechnutí: Ach jo! :D Musela jsem tenhle týden vypnout, minulej toho bylo moc. A obecně je toho moc. Tenhle týden jsem byla u zubařky (šťouchala do mě při zákroku o něco větším břichem), pro papír na endokrinologii, na gyndě, zítra mě čeká ještě endokrinologie s výsledky, terapie, a pak si asi půjdu zaplavat. Onen týden, kdy jsem hodila vidl...

U večeře jsme se bavili o tom, čím jsem předchozí post uzavřela: Co formovalo mě a sestru. Lišíme se? Přemýšlím nad tím, jak malý náhody rozhodujou. Trocha náhody, trocha štěstí, trocha osobního nastavení. Nevím, jestli má nešťastnej život, netroufám si to hodnotit. Ale vím, že jsem se sama se sebou dlouho šťastná necítila, že svět a srážky s ním bolely. Ale i když jsem neměla nic, nebo o tom aspoň byla hrozně přesvědčená, tak jsem aspoň chtěla věci vědět. A myslím, že jsem fakt měla štěstí na lidi. I v tom největším temnu jsem měla hvězdy. Svůj vnitřní svět a svoje deníky. Hry, mimo jiný, světy, který mě bavilo zkoumat a vstřebávat.  Loni jsem se hecovala přednášet na konferencích, a samozřejmě jsem zjistila, že mě to baví. K ambicím zjevně patří i potřeba se příliš nenudit. Neusnout na vavřínech. Došlo mi, že asi vlastně posledních pár let, a zejména pak půl roku, buduju něco jako svůj brand. Nevím, jestli to k něčemu je. Nemám chuť se promovat na LI. Zatím jen dělám, co mě baví,...

Dlouho mě nic nenapadalo, teď napadá, ale nemám čas psát. Jednak mám v plánu sérii nostalgičníků. Těhotenství ve mně vyvolává nostalgii, a potřebu zúčtovat s všemožnou minulostí, bolavou i hezkou. Pak se chci sebeterapeuticky rozepsat o vztahu k vlastnímu tělu teď, když si kupuju pánský kraťasy velikosti 52. Přestože si myslím, že jsem trochu pohubla v obličeji, tak jako tak se v pase zvětšuju. Taky mám v plánu psát o tom, jaká chci být máma, ale to si odkládám po genetice, respektive po pátečním ultrazvuku, ze kterýho jsem nervózní kontinuálně, protože už příliš dlouho nevím nic. Příliš mnoho zamlklých těhotenství v mých internetech. Zatím mi muž masíruje břicho fancy krémem (vzala jsem Londýňanku do krakovskýho Rossmanna a byla impressed!) a, no, bereme to, jak to přichází.  Nicméně moje dnešní téma jsou ambice a work/life balance. Momentálně dělám na dvou týmech, což jsem si nemyslela, že je možný. Dnes se nacházím v Bratislavě. Pro českej tým dělám v kanclu pondělí a středy. Ba...

Stojím na nádraží Czechowice-Dziedziece. Teda ne já, vlak stojí. Já jsem tu stála na peróně v srpnu 2006, když jsem přestupovala mezi vlakem z Gdańsku do vlaku do Čech po koncertu Davida Gilmoura. Moji přátelé pokračovali do Ostravy a já tu stála, v ruce lístek na EC cosi, v odpoledním slunci. Nepoznávám to tu, domy okolo si nevybavím -- jen pocit, že stojím uprostřed pustiny, slunce pálí skrze mraky, nikde ani noha, a já jen doufám, že ten můj vlak přijede. Teď jsou tu stříšky, dálnice, ba co víc, kolem je celý město. Mně zůstává pocit neskutečna a bolavý dojetí nad tím, kolik je to let.  Ve čtvrtek jsem se přehoupla do druhého trimestru (wtf wtf) a s nejmilejší Londýňankou jsme odjely do Brna a následně do Krakova. Včerejšek by se dal popsat jako perfect day: Vyvážená kombinace flákání se v posteli do oběda, přežrání se polského fine dining k obědu a večerní pizzy, pamperingu a fakt dokonalý masáže obličeje a zběžné prohlídky města v dešti. Jediná vada na kráse byla, že Londýňank...

Ne všechno je růžový. Nebo modrý, haha, mateřský humor. Kupovala jsem na vinted v setu hromadu věcí včetně roztomiloučkého tygřího župánku, a nějak se mi tam ocitlo tričenko it's a boy. (Ano, mluvím jako retard, akorát kdo mě zná, ví, že jsem tak mluvila už dávno.) Ehm, meh. Budu se snažit se s tím smířit, pokud to tak bude. Vychovávat syna... no ale ostatně moje klučičí jméno number one je po andílkovským chlapci, kterýho jsme viděly na jednom večírku se zoe, tak před 15 lety. Chtěla bych holčičku. Asi. Intuitivně. Ale budu samozřejmě ráda za zdravý dítě libovolnýho pohlaví. Nicméně, jednoduchý to není. Ten úžasný muž, co jsme se tak úžasně dali dohromady, mě někdy pěkně sere. Občas jen svojí existencí. Sere mě, že se o sebe nestará. Sere mě, že se cpe uzeninama. Sere mě, že hraje debilní hru na telefonu. Sere mě, jak je strašně hodnej a milej a že bude skvělej táta. To jsem skvělá žena, co?  Včera jsem brečela, protože jsme jeli hledat květináč, co si objednala máma, v Bauhausu, ...

Nemůžu spát, a tak přemýšlím tady o tom pánovi, co chrní vedle mě, a o tom, co všechno se muselo stát, abychom tu teď byli. Ale především o sobě. O tom, že takovej vztah poprvý v mým životě dává smysl.  Moje vztahová historie je zamotaná. Rozklíčovala jsem poměrně nedávno odlišnosti ve své pozornosti, a jakým způsobem souvisí dopamin a vyhledávání vzrušení a moje neschopnost dovolit si přestat těkat. Velice dlouho jsem si neuměla představit nahradit tenhle přísun dopaminu stálým vztahem. Trochu mám pocit, že nade mnou spousta lidí lámalo hůl, a, ostatně to že jsme spolu je přese všechno brutální náhoda -- víc než výsledek intenzivního a mnohdy bolavýho hledání sebe sama.  Na konci roku 2021 jsem se vrátila po sedmi letech do Čech. Dvě největší životní uvědomění přišly, když jsem ležela s horečkou. V listopadu jsem jela do města, kde mám kamarádky, a odkud je i muž. Známe se strašně dlouho. Poprvý jsem se do něj zamilovala, když můj do tý doby největší vztah už opravdu skomíral...

Informace se liší. Podle apky už máme fetus, podle knihy, kterou jsem trochu vtipně dostala od svýho pradávnýho ex, ještě ne. Knihu jsem dostala na čarodějnice, který končili tak, že jsme seděli kolem ohně, nemálo lidí zkoláčkováno, já osmoticky vysmátá, a vymýšleli jsme jména. Mezi nejlepší kandidáty patřil Hrobin Úd a Stegosaurus a Stegosára. Muž se těmto věcem nesměje, neb je intoš a nemá smysl pro humor. Já se reálně snažím prosadit Laru, ale moc mi to nejde. Taky se snažím prosadit druhou kočku, už jsem dokonce našla v útulku jednu, co se mi líbí, ale to mi taky nejde.  Zase hůř spím. Je tu na návštěvě mužova rodina (sestra s manželem a dětmi, a prototchyně). Nešla jsem a nimi na výlet, až dopíšu, budu se snažit dospat. Přijde mi těžký zapadnout. Přijde mi těžký připadat si normální. Jsem jiná než oni -- víc samorost, s vyšší potřebou bejt občas zalezlá, což máme ostatně s mužem společný. K tomuhle jinýmu stavu patří, že ještě pozorněji pozoruju ženy kolem sebe. Některý mě ins...