Šestý týden: Řekla jsem to minimálně pětadvaceti lidem

Nevolnosti: 0, zácpa: pouze když vynechám vlákninu, v břiše se děje: nic. Tyhle dny (a jistě na ně budu vzpomínat s nostalgií) se tak moc neděje vůbec nic, až mám chvílemi pocit, že bych mohla být v paralelním vesmíru. Veškerá racionalita jde stranou, když si představím, kolik lidí to ví (ehm, hodně), a dostanu strach, že jsem si to vymyslela, že jsem si pro sebe ukradla tu radost, kterou moji lidé mají. 

(Šla jsem se podívat na test, je tam.)

Ostatně, kolik lidí to ví. Mluvit o tom je zajímavý téma. V prvním kole jsem to řekla těm absolutně nejbližším kamarádům. Ví to šéf, několik kolegů z výcviku, pár vzdálenějších lidí. Sleduju, jak se liší motivace to sdílet. Už se mi párkrát stalo, že jsem to řekla čistě z potřeby se trochu pochlubit. Hele, jsem jako vy. Neví to nikdo z mojí rodiny (ale ví to švédská větev). Ví to J. v Utrechtu a L. v Rheine. Těm se mi to neříkalo snadno. První se už snažit přestali a pořídili si kotě. Druhý to nechávají otevřený. IVF nezkouší nikdo. My byli připravení o tom aspoň mluvit, a přemýšlím, jestli to znamená, že chci dítě víc, než oni. Nebo jestli jsem tvrdohlavá. Nebo jestli si neumím připustit "prohru". Nebo jestli si potřebuju něco dokázat. 

Trochu se toho, že si potřebuju něco dokázat, bojím. 

Taky se bojím, že mě to nebude bavit. Že budu nešťastná ze svýho těla a toho, že ho nemám pod kontrolou. Přestože jsem o tom, jestli jo nebo ne, přemýšlela intenzivně rok, stejně mám pocit, že jsem to nepromyslela dostatečně. Že se finálně ukáže, jak jsem pro život nepoužitelná a neschopná u něčeho vydržet. Limitní přesvědčení se tomu říká u nás ve výcviku. Moje je hodně silný. 

V pondělí jdu k doktorce. Snažím se na to nemyslet, ale moc to nejde. Co bych dělala, kdyby bylo něco špatně? Občas mám pocit, že to tak bude -- že je celá tahle odnož hlavního příběhu úplně absurdní. Že v mým životě nemá něco normálního místo. 

Dneska jsme uzavřeli výcvik, po jednom trim... ee, 12 týdnech. Když jsme na závěr říkali, co si odnášíme, zmínila jsem klid: Je v pořádku nevědět, vzít si čas, procesy se dějí tak jako tak. Teď už to jen fakt žít.