Pátý týden: Moods

Jsem zpátky doma. Ve svojí posteli (ano, s počítačem), se svým kocourem (muž odešel do práce). Cítím se různě. První emoce byla šok, překvapení -- nečekala jsem vlastně nic. Rozhodně jsem nečekala nic po dvou měsících snažení a braní progesteronu. Na druhou stranu se moje PMS chovalo divně (a nebylo to PMS, byly to zavrtávací křeče. Muž mi sice nevěří, že se cokoliv zavrtává, ale sliznice narůstá, no ne?), a dva dny zpoždění v mém švýcarsky přesném cyklu něco napověděly. Nicméně ano, pátek 14. března v 8:30 se klepu, koukám na fjord a volám muži, jestli po ránu snese zprávy poněkud šokujícího kalibru.  

Teď si přijdu trochu ztraceně. Pozoruju svůj cyklus roky a rozumím mu. Co bude teď? Co je normální a co ne? 

Hodně se děsím, jestli moje tělo najede na přirozenost a hormony. Otázku, jaká bych mohla být máma, řeším posledních pár let. Terapie, sebezpyt, uvědomování si vlastních nedostatků. Netrpělivost především. Schopnost panikařit ohledně ničeho, vytočit se sama do bezpečí neschopnosti a ztracenosti. Tak moc nechci být jako moji rodiče. Tak moc chci napravit, co se u mě dalo dělat líp. Tak moc chci dát to, co jsem nedostala. Chtěla bych si to užít. Chtěla bych přijmout, že tohle je teď můj smysl života. Jak se na něco takovýho připravit?