tvořím tvory

Pondělí: Přemýšlím nad konceptem pozitivního zdraví, o kterým jsem poprvý slyšela na stáži v Holandsku v roce 2018. Tldr říkat lidem, i z pohledu medicíny, lékařů a nemocnic, co všechno s danou diagnózou můžou dělat, místo varování, předposraností a zákazů.  Sama jsem zaseklá ve strachu "co všechno nepůjde". Probudila jsem se se smutkem. Volá mi realiťák od domu, co po něm koukáme, a já strčím telefon za notebook, abych to neviděla. Přesně tyhle chvíle, kdy si nepřijdu funkční ani co by se za nehet vešlo, mě děsí. Že mateřství a rodičovství bude nekonečná výzva, abych fungovala. Že budu mít hrozný výčitky, až to nepůjde. Já vím, že jsem monotématická. Já vím, že je normální před  největší změnou svýho života  nebýt úplně v pohodě. Sedím s ranním kafem a dovoluju si to cítit a bejt smutná. Chápu, že  nejsem tak spešl , aby se opravdu ukázalo, že budu nejhorší matka na světě. Ale vysvětlujte mi to.  Byla jsem na masáži, která byla jako vždy skvělá. Končíme na notě...

Včera jsem se vracela z Krušnejch hor, kde jsme byly s holkama na dámský jízdě. Bylo to skvělý. V lecčems tak akorát: Kroků, kopců; v mnohém hédonisticky navršený na talíř: Čokoláda, smích, podzimní krajiny, debaty do noci, spánek. I když je aktuálně spánek složitej, budím se žízní, i tak jsem měla možnost vylejzat z postele po devátý.  Dneska v noci jsem taky nespala dobře, cítím pohyby někde jinde a doufám, že se malá neotočila (mám pocit, že bych si všimla, ale kdo ví). Dneska oficiálně začínám 9. měsíc. I když stále funguju fyzicky výborně, stejně potřebuju (a chci!) často odpočívat. Když zrovna nelezu na nějaký kopce. Zpomalila jsem. Tíhu v hlavě, která to všechno doprovází, taky nějak nesu a chvílema odkládám. Je mi s ní nějak sžitějc. Bude to kurva těžký, opakuju si, ale zkusíme se z toho neposrat. Že. Snažím se, aby strach ("ten už tě nikdy neopustí") nebyl paralyzující, a aby se s tím diskomfortem dalo dejchat. Teď, jak se to blíží, teď, když mám čas, přemýšlím, jak ...

Včera jsem si odbyla poslední prohlídku na gynekologii. Příští čtvrtek už jdu na kontrolu do porodnice. Dole se nic neděje, pravila dr., ale na vavřínech se ukolébávat nenechám, protože jsem poučena svojí dulou, že informace o čípku a otevřenosti úplně nutně nesouvisí s tím, kdy a jak rychle nastane porod.  Před pěti lety byl u mě v Barceloně byl Dave. Jak jsme se tam dostali: 14. března jsem přiletěla do Barcelony. Na poslední chvíli mi selhalo ubytování u kolegyně dávnýho kamaráda, o čemž si myslím, že mi bez přehánění zachránilo život. Pokoj dva na dva, kde jsem měla bydlet, dokud si nenajdu něco vlastního, bych asi za lockdownu nedala. Lockdown začal 15. března, po dvou nocích u mexického kamaráda s výhodami jsem se usídlila na Plaza del Pi skrze jeden pražskej kontakt, takže jsem místo pokoje dva na dva měla dvěstě metrů čtverečních a hned dvě šílený spolubydlící. A pološílený domácí, ale to je ještě jinej příběh.  První, Malajka, se na pokoji zpíjela do němoty a pak háze...

Když jsem včera usínala na levým boku --  Vsuvka o levým boku: Dítě se musí v břiše uspořádat tak, aby mohlo být porozeno. Pokud si to pamatuju z kurzu správně, v průběhu samotnýho porodu musí dítě aktivně spolupracovat a tuším pětkrát se pootočit, aby mohlo prolézt ven. Ježek v kleci. Pokud se nenatočí hlavou dolů, hrozí porody koncem pánevním (ještě ok), nebo nožičkama napřed (--> císař).  Ještě jsem googlila , a koukám, že je ideální aby, dítě bylo 1. hlavou dolů (bez diskuze), 2. čelem k pánvi/rektu (zadkem do předku mýho břicha), a mírně doleva (díky nesymetričnosti dělohy). V tom odkazu píše, že pokud cítím kopání na straně břicha, je to tak. Což cítím. Duly, i ta moje, věří, že spaní na levém boku tomuhle napomáhá, i když Emily Oster to rozporovala (ale zase studie byly tuším pouze self-reported).  -- Anyway, malá miluje můj levej bok, hádám, že se věci sesypou tak, že tam má hromadu místa, a začne dělat vylomeniny. Už několikrát se stalo, že jsem usínala na lev...

Patří porodní přání do složky Cesty, Projekty, nebo Životopisy?  Od minulý středy jsem na "mateřský" -- tedy, nechodím do práce. To se nerovná nepracuju, naopak. Pracuju, lámu si hlavu s aktuálním, nelehkým zadáním, dokud mi to mozek zvládá. (Jak kdy.) Od minulý středy taky odškrtávám přípravný boxíky. Porodní přání. Taška do porodnice. Sejít se s dulou. Napsat PA. Objednat na Alze všechno možný i nemožný. V něčem je to uklidňující. Iluze kontroly. Nakoupila jsem si kojící* oblečení na Bonprix, koupila jsem si krásnej šperk, miminku jsem objevila krabici dřevěnejch kostek na vinted (nejlepší hračky), objevila jsem český zdroje pro BLW. Přestože mě algoritmy na insta spíš serou, sem tam mi podstrčí zajímavej a poučnej obsah.  Na duševní rovině jsem si opracovala pár věcí.  Onen 💩 incident, co jsem tu nedávno zmiňovala. Katalogizace sebe sama a pochopení. Vím, že někdy nějak působím, vím, že to může lidi odradit, vím, že mám sama sklony bejt přehnaně kritická, vidět věci č...