tvořím tvory

Vidím srdce! Opravdu. Jsem zahlcená, nenapadne mě zavolat muže do ordinace, protože mě předtím zrazovali, že nic neuvidíme. Je malinký, což se dá vysvětlit pozdějším oplodněním. Každej den se počítá. Zjevně už to teď bude pořád všechno naráz, naděje, zoufalství, radost, hrůza. Za týden jdu znova. Tentokrát ale chci, aby to viděl (samozřejmě jsem brečela). Je správně umístěný a buší mu srdce. Začátek. 

Zdají se mi sny. Při přestupu v Kolíně nechám zavazadla na nástupišti. Z Berlína tam pak marně volám. Žádné lost and found neexistuje. Německy umím čím dál hůř. Nakonec se tam ocitnu, na hromadě věcí tam všechno je, honem zase nabírám batoh na záda a tašky do ruky. Musím toho s sebou tahat míň. V druhém snu letíme kamsi na dovolenou, máme dítě, ale fyzicky tam nikde není. Celé je to Troškovská komedie třetí kategorie, ale kromě matky s dcerou, které se srazí na letišti a musí si navzájem vysvětlovat, proč před sebou obě tajily své milence, se mi vybaví akorát karikatura staršího rockera a la Ozzák, a vyžilý seladon kapitán. V jednu chvíli koukám přes bar do očí přerostlýmu miminu a marně čekám na jeho signál, jestli je mým dítětem nebo ne.  Budím se s jasně vnímanou metaforou přechodu mezi starým a novým životem, která během dne vyprchá a zbyde jen on/off panika. Vždyť jsi to chtěla , říká muž. Snad my , opravuju ho. Osciluju mezi strachem, že bude a strachem, že nebude. Jsou všeob...

Nevolnosti: 0, zácpa: pouze když vynechám vlákninu, v břiše se děje: nic. Tyhle dny (a jistě na ně budu vzpomínat s nostalgií) se tak moc neděje vůbec nic, až mám chvílemi pocit, že bych mohla být v paralelním vesmíru. Veškerá racionalita jde stranou, když si představím, kolik lidí to ví (ehm, hodně), a dostanu strach, že jsem si to vymyslela, že jsem si pro sebe ukradla tu radost, kterou moji lidé mají.  (Šla jsem se podívat na test, je tam.) Ostatně, kolik lidí to ví. Mluvit o tom je zajímavý téma. V prvním kole jsem to řekla těm absolutně nejbližším kamarádům. Ví to šéf, několik kolegů z výcviku, pár vzdálenějších lidí. Sleduju, jak se liší motivace to sdílet. Už se mi párkrát stalo, že jsem to řekla čistě z potřeby se trochu pochlubit. Hele, jsem jako vy. Neví to nikdo z mojí rodiny (ale ví to švédská větev). Ví to J. v Utrechtu a L. v Rheine. Těm se mi to neříkalo snadno. První se už snažit přestali a pořídili si kotě. Druhý to nechávají otevřený. IVF nezkouší nikdo. My byli p...

Napsala jsem na FB do skupiny matek, jestli byl někdo v podobný věkový konstelaci. Vyslechla jsem si spoustu hezkejch příběhů a zasedla si na mě jedna komentátorka, které se nelíbí moje reakce na komentáře. Její komentář si ovšem vzal za úkol mi vylíčit všechna negativa vyššího věku (díky, anonyme 298, to, že moji rodiče nepůjdou mému dítěti na svatbu, mě nenapadlo).  Ale tady reflektovat chci, a tak přemýšlím, jestli třeba náhodou sobecká nejsem. Zatím mi to připadalo naopak. Sobecký by bylo vybrat si svobodu. Nemít za nikoho a nic odpovědnost. Myslím, že někde v hloubi duše já i muž dost souzníme s myšlenkou, že takhle se to má dít. Že bez dítěte nejsme úplný, neprožijeme život se všemi jeho aspekty. Že se naše osobní filozofie, strachy z aktuálního vývoje, naše víra (o tom třeba jindy) potkává u toho, že tohleto je to, co dává největší smysl. A taky, jak jsme se shodly s BFF, jsme zvědavý. Jak říká manžel sestřenice, děti tě naučí milovat úplně novým způsobem. Je chtít to zažít ...

Jsem zpátky doma. Ve svojí posteli (ano, s počítačem), se svým kocourem (muž odešel do práce). Cítím se různě. První emoce byla šok, překvapení -- nečekala jsem vlastně nic. Rozhodně jsem nečekala nic po dvou měsících snažení a braní progesteronu. Na druhou stranu se moje PMS chovalo divně (a nebylo to PMS, byly to zavrtávací křeče. Muž mi sice nevěří, že se cokoliv zavrtává, ale sliznice narůstá, no ne?), a dva dny zpoždění v mém švýcarsky přesném cyklu něco napověděly. Nicméně ano, pátek 14. března v 8:30 se klepu, koukám na fjord a volám muži, jestli po ránu snese zprávy poněkud šokujícího kalibru.   Teď si přijdu trochu ztraceně. Pozoruju svůj cyklus roky a rozumím mu. Co bude teď? Co je normální a co ne?  Hodně se děsím, jestli moje tělo najede na přirozenost a hormony. Otázku, jaká bych mohla být máma, řeším posledních pár let. Terapie, sebezpyt, uvědomování si vlastních nedostatků. Netrpělivost především. Schopnost panikařit ohledně ničeho, vytočit se sama do bezpe...

Co se divíš, dyť jsme dělali všechno správně , říká do telefonu muž v Praze, zatímco já koukám na fjord v Tromsø a držím v ruce něco, o čem jsem si nikdy nemyslela, že budu.  Vyšel mi pozitivní test , hlásím kamarádce. Na covid?  AI mi radí, ať si píšu deníček. It's crazy times, Ev.  Moje kamarádky mají radost. Já se děsím, kupuju vitamíny. Prvotní překvapení a šok vystřídala panika, pocit nezaslouženosti a nepatřičnosti. Jistě že jsme to chtěli, taky jsme dělali všechno správně , ale realita vztahu k vlastnímu tělu a představa všech nadcházejících změn je pro mě děsivá.  Podle apky má náš plod aktuálně 6 týdnů (podle obecného, nepřesného měření) a termín porodu na narozeniny mojí BFF. Nic mi není -- kdyby nebylo zpožděné menstruace, nevím o tom. Té a poněkud zvýšené pravděpobnosti v podobě aktivní snahy kolem ovulace. Aktuálně 5mm bebe stihlo za svůj život procestovat Norsko, Švédsko a Německo, vyskytnout se v Dánsku a Holandsku. Tančili jsme spolu na plese koncem ...