tvořím tvory

Sunday nights are depressing and lonely , vyfotila jsem kdysi public service announcement v londýnským metru. Jsem sama doma, muž je na pravidelný akci v Jeseníkách. Naposled jsem tu byla sama asi před rokem, když jsem měla covid a odjel na Vysočinu. Nemám ráda být sama v domě. Když jsem před lety hlídala dům lidem v Holandsku, kde sice byli psi, ale taky nešly zamknout zadní dveře a dům stál hned u lesa, měla jsem regulérní úzkosti. Včera jsem přemýšlela před spaním, jestli se víc bojím lidí nebo přízraků, a můj strach mi přišel iracionální. Ale pocit, že bych dokázala žít někde na samotě u lesa, stejně úplně nemám.  Smutná rozhodně jsem. Neurčitě, reflektivně. Nebývám to po večerech sama, muž nemá sociální život. Je to cenný, být tu sama se sebou. Žila jsem sama od podzimu 2009 do jara 2024. Skoro 15 let, skoro tak dlouho, jak žili moji kocouři. Včera i dnes jsem měla ženský odpoledne, jednou na venkově u bazénu a jednou tady. Potřebovala jsem to, potřebovala bych víc.  Pouš...

Vidět v každým okamžiku ten nejhorší možnej výsledek je taková naše rodinná tradice. Jako obvykle mi na to nějak posvítila Londýňanka, když mi připomněla pro mě dávno zapomenutou historku, kdy jsem někde na táboře panikařila na noční bojovce.  Vzhledem k tomu, že jsem včera byla už potřetí na mimořádný kontrole na gyndě*, protože "něco by mohlo být špatně", rozhodla jsem se tohle téma vytáhnout na terapii a začít s ním bojovat. Protože to není ani příjemný, ani pohodlný, ale navíc to opravdu nechci dělat svému dítěti. Ostatně Londýňanka je sama příkladem "naši mě furt brali k doktorům kvůli všemu" a doteď bojuje s hypochondrií. Pro ni je to (možná nejen) důsledek povolání rodičů, pro mě... kdo ví.  Tátovi umřela máma, když byl malej, a podle terapeutky mohl být tenhle druh fatalismu jedinou možnou obranou. Hlavně se na nic nevázat, po ničem netoužit, z ničeho nemít radost. Je mi smutno, když to řekne, a je mi smutno, když vidím, jak se tváří, a to ona umí -- třeba k...

Berlín. Berlín a Praha, moje dvojměstí. Digitální stopa v mojí regiojet apce ukazuje, kolikrát jsem jela tam nebo zpátky. 2015 (14), 2016 (9), 2017 (12), 2018 (12), 2019 (20). Koukám se z okna autobusu na Templehof. Přemýšlím o hromadě lístků "relační sleva Praha-Brno" někde v hromadě mejch věcí doma. Přemýšlím o dvojjakosti mýho života, její potřebě. Nevím, jestli se sem ještě dostanu: Před porodem, před bodem 0. (Margit se směje, že tak za měsíc.) I tady jsou teď tématem děti -- možná jsem to tak nevnímala, ale i tady v tomhle městě nedospělosti a hravosti se lidi množí.  Tady jsem nějak líp věděla, kdo jsem, byla jsem víc v okamžiku než v chtění a plánování. Možná to je antiteze k tomu, co se děje teď. Možná to nejde úplně zahnat, a nepůjde. Stejně jako jsem dřív definovala, kdo jsem a kým chci být, dělám to i teď, se všema těma velkýma neznámýma, jako třeba kde bydlet, kde žít.  Odpovídala jsem teď do knihy na otázky ohledně života tady a celý bych to udělala úplně jinak....

Jsme v půlce. (Panika!) Nejmladší přeživší narozený dítě se narodilo 21+1, chlapeček, co oslavil nedávno čtyři roky (šanci na přežití měl menší než jedno procento). Ve 25. týdnu už se mluví o 60 procentech. Nejsem od toho tak daleko. Všechno je v pořádku: Tlak (měřeno včera), štítná (výsledky dnes), cukrovka (taky včera). Podle doktorky váží miminko 300 gramů. Přesnější data incoming v pondělí, na velkým screeningu. A furt si nejsem jistá: Děje se to doopravdy? Každej den se ptám muže, jestli jsme se nezbláznili. Každej den mi říká, že ne. Včera dojemně pravil, že mám v sobě naši budoucnost. Ale přiznám se, že mám strach. Mám strach ze změny. Mám strach z přehlcení, na který jsem citlivá. Mám strach z toho, co bude. V týhle zemi, obecně. Mám strach ze strachu. Mám strach z nemocí. Co když moje tělo rozjebe těhotenství? Co když se muži něco stane? Co když dítě nebude zdravý? Je pravda, že k obavám přispívá, že jsem zase nemocná. Respektive, že mě můj streptokok miluje natolik, že mě nec...