tvořím tvory

Posledních pár týdnů jako by se ze mě loupala minulost po slupkách. Jako cibule. Nedělala jsem žádnej cílenej rituál, netančila jsem za úplňku. Čím teď trávím čas, jsou dvě knihy -- Expecting better a First time parent -- přemýšlením o porodu a o tom, co přijde po něm. Slovy oblíbený písničky: What else is there. Střídavě přemýšlím o porodu, o PPD, o výchově, o krmení, o všem. Nezbláznila jsem se, protože nemám moc dobrou nebo přesnou představivost. A protože o tom mluvím. A protože to všichni přežili a bude to dobrý, jak říkává můj berlínský kamarád. It will all be fine.  Nejsilnější emocí je fakt těžko vypověditelná vděčnost. Převážně za mého drahého. Občas si v hlavě sepisuju sliby pro svatební obřad, a ten výčet je fakt nekonečnej. Vlastně asi nejvíc ze všeho si vážím toho, že nemá to otravný mužský ego, co tolik jinejch. Nevnímá mužský a ženský práce. Nemá pocit, že by nemohl udělat x, zatímco sedím vyčerpaně v křesle a hraju hru. Otočili jsme se ve Švédsku -- když ho vezmu na...

Sedím na dalším milestonu, těhotenský cukrovce. Hraniční hodnota pro přijetí k testu je 5,8. Měla jsem 5,8. Asi jsem neměla limit "nejezte po 22. hodině" brát jako "najíst se v deset večer, abych měla hlad co nejmíň". Prej se rozvrkočí dítě. Už si všimlo. Výsledek: Krom mírně zvýšený počáteční hodnoty (duh) v normě.  Zatím bych celý těhotenství popsala jako surprisingly uneventful. (Doufám, že si nepřivolávám tu cukrovku, dr se na to furt chce ještě podívat). Je těžký sepsat jak mi je. Je těžký na to i myslet. Já, celoživotní grafoman. Je to jiný. Jiný než předtím a jiný než čekám. Často se mi nechce mezi lidi. Často mi to nemyslí. Věci, co zažívám jsou buď obyčejně nudný, nebo neobyčejně soukromý. První kopnutí, který cítil i muž.  Dostala jsem od táty naskenovaný desítky fotek z mýho a pak sestřina dětství. Je to vlastně hrozně dojemný svědectví doby. Černobílý fotky, vyvolávali jsme je spolu. Je v tom smíření, pochopení, jaká jsem byla. S odstupem doby se hodnotí...

Baby má velikost melounu a má se dobře. Mele se, ale nemele se ráno, je to sova po nás. Třeba to vydrží.  Emoce. Furt si to chci nějak zaznamenat, ale co přesně? Že si přijdu furt jako já, i když se občas nezřízeně dojímám? Že je mi neskutečně těžko ze stavu světa? Že jsem neskutečně vděčná za všechno, co teď je? Muž se včera v opilosti přiznal, ze místo práce koukal půl hodiny na obrázek z posledního ultrazvuku. Za něj nejvíc. Za milion drobností, který mě udržujou ve víře v lidstvo. Protiváha. Vždycky jsem si přála větší rodinu, a mám tu jeho. Tak jako Londýňanka o něm řekla, že je "good idea for me", stejně mi včera říkali jeho příbuzní, jak jsem ho proměnila. Moje extrovertní já je rádo středem pozornosti, a užívá si gratulace, otázky i doteky.  Těhotenství mi zpřesňuje intuici. Lidi se ozývají, když na ně myslím. Jsem s něčím ve spojení a je to hezký, nový. Víra, tu potřebuju, protože ta hrozná cynická bezmoc, co mě ze stavu světa popadá, jinak nemá moc protilátek.  ...