tvořím tvory

Jsem ochotná připustit, že depresivní tón minulýho postu byl tak trochu částečně způsobenej chorobou, a že je mi vlastně líp. Ne že bych věděla, kdo jsem, jak si poradit se svým divným mozkem, nebo jestli budu i po mateřské mít čím se živit, ale jsem víc ok, nebo možná míň neok s tím, že to je ve hvězdách.  Teď, když mě neovládá choroba, tak mě ovládají hormony. Jsem extrémně odpojená od reality a okolních lidí. Těhotenství ze mě dělá introverta. Čas plyne podivným způsobem, kdy si přijdou jednou nohou v onom okamžiku zjevení s výhledem na fjord, ale ejhle, máme tu 17. týden a ta neúprosnost, se kterou se den přelévá za dnem, je nová a občas trochu strašidelná.  #přijímám  Tu neúprosnost, už proto, že tu byla vždycky, jen ne tak hmatatelná.  Přijímám tenhle novej, jinej stav, kdy si vážím svýho těla. Na hraně podbřišku si nahmatávám placentu, ten zázračnej orgán. Mně se umístil tady, takže si na první pohyby ještě chvíli počkám (stává se to), ale jsem na ně hrozně na...

Je blbý začínat každej příspěvek tím, jak mi nejde psát, ale nejde. Myšlenky se mi kroutí v hlavě neustále, ale jakmile se na ně pokusím soustředit, uhnou někam do ztracena. Na druhou stranu čistě ten fakt, že jsem si sedla a píšu, dělá víc než ležet a mít zdánlivě pocit, že tzv. přemýšlím.  Možná to souvisí s tím, že dlouhodobě nemám pocit, že bych měla co říct. Cokoliv relevantního, smysluplnýho, nějak významnýho nebo zajímavýho, už řekl někdo jinej. Jsem zahlcená. Uvědomuju si, že evoluce nevedla nějak nutně k tomu, abychom zvládali nápor informací, a u mě konkrétně vzniká paralýza. Často (příliš často) přemýšlím nad tím, kým jsem, případně kým nejsem. I z tohohle hlediska mě mateřství a rodičovství ultimátně děsí. I z tohohle důvodu se snažím nějak definovat, kdo jsem, abych s tím mohla pracovat. Abych tím nedělala škody, který se kdysi staly mně.  Nedopracovala jsem se úplně k diagnóze ADHD. Všechno je spektrum, sebe vidím na špetku ADHD, špetku autismu, špetku vysoký cit...

Ty krávo blbá!  Přestože jsem téma nadávání si v terapii otevřela a myslím, že to fakt k něčemu bylo (povíme si, až přijde spánková deprivace), ve čtvrtek v Bruselu se budím a nadávám.  Ve snu sklízím třešně u jakéhosi chlapíka, kterému rostou dva obří obsypaný stromy skrz dům. Nejprve zdola, pak se přesouvám nahoru. Byt vypadá spíš jako obchoďák, procházím mezi regály a komentuju. Voláme na sebe přes patro, a tahle konverzace postupně nabývá na intenzitě, až je z ní čirej flirt. Zažili jste někdy takovou tu všepohlcující touhu, kdy máte pocit, že vám stojí každej chlup na těle, a celý tělo hoří? Já několikrát. Tahle touha se mi zdává, a v tomhle snu onen muž nakonec přijde za mnou, s jasnou výzvou.  A já, kráva blbá, řeknu, že jsem zadaná, a vzbudím se.  Aaaaa. Smíš, opakuju si, až se ti bude zase něco takovýho zdát, SMÍŠ! Ale kouzlo je pryč. Na druhou stranu se frekvence erotických snů zvyšuje, což je příznak (těhotenství). To je dobře, protože jinak se mi příznaky...